Tinipak River

Už dlouho jsme nebyli na žádném výletě a tak, když se zorganizoval výjezd k Tinipag River, rádi jsme se přidali. Naše cesta vedla neobvykle na východ od Manily, nad Lagunu do provincie Tanay. Jeli jsme delší cestou, o to ale byla hezčí, protože vedla přes hory a my tak měli krásné výhledy po krajině a v jednom místě jsme dohlédly až na mrakordapy Manily. Za městem Sampaloc jsme museli překonat posledních 11 kilometrů po nezpevněné cestě v kopcích, což bylo dost nepohodlné.

Nakonec jsme se po více než třech hodinách dostali do barangaye Daraitan, kde jsme se zaregistrovali, zaplatili poplatek 20 peso za osobu a byli nuceni vzít guida za 500 peso. Většina filipínců odtud ještě jede kilometr tricyclem, my to vzali pešky. Tam, kde končí cesta pro tricycly, začíná přírodní krása. Cesta vede po rovince podél  čisté modrozelené řeky v hlubokém údolí a kroutí se mezi obrovskými vápencovými balvany, které byly vytvarovány do zvláštních tvarů tekoucí vodou. Ve třech čtvrtinách cesty je kempiště, kde vybírají dalších 25 peso, ale na multi-poplatky už jsme na filipínách zvyklí a tak s úšklebkem platíme a pokračujeme dál. Tady už jsou davy lidí a postup na posledním úseku cesty se dost zpomaluje kvůli turistům v protisměru. Vyhýbání se na úzké pěšině a na bambusových ne úplně bezpečných žebřících není snadné. 

 

Trochu znudení čekáním a hodně uvaření od slunka dorážíme k cíli. Rozšířená část řeky mezi zkroucenými bílými skalami a před námi mostek na druhý svah, dlouhé schody k jeskyni a na nich  zástup turistů čekající, až se v jeskyni uvolní místečko. Rychle se rozhodujeme, že do jeskyně nepůjdeme a o to víc se budeme koupat. Odhazujeme trička a kraťasy, mažeme další vrstvu opalovacího krému a skáčeme do překvapivě teplé vody. 

Už po pár tempech zjišťujeme, že proud je silný a přeplavat ho vyžaduje dost námahy. Protože v rozšíření řeky, kde je mělko, je dost lidí a také tu skáčou ze skály do vody, trháme se z davu a snažíme se porazit proud a dostat se kus dál. Nekteří uspějí pouze usilovným kraulem, někteří (třeba já) se musí převalovat po kraji po kamenech, ale všichni se zdárně dostaneme k melčině s peřejkami. Chlapi se pak několikrát nechávají unášet proudem a zase plavou zpátky. Mně to stačilo jenom jednou.

Dostatečně vyblblí schneme na slunci a dáváme si svačinu. Pak nahazujeme batohy, přebrodíme řeku na druhý břeh a zpátky se vydáváme po nepoužívané stezce, kde se musíme drápat do svahu po kamenech. Je to trochu adrenalin a Tomovi to nedělá dobře na bolavý kotník. Když konečně slezeme ze svahu, pokračujeme po balvanovité pláži až k široké části řeky, kde zastavujeme a dáváme druhé kolo koupání. Kluci se brodí naproti ke stánku s občerstvením a doufají v pivo. To tu ovšem nevedou a tak se po chvíli vracejí s čtyřma kokosákama. Ty se vylepší řádnou dávkou Tanduaye a “bazénová” párty je dokonalá.

Zašlo slunce a zima nás vyhaní z vody, tak opět bereme batůžky a zase brodíme řeku. Pak už jen zpátky do vesnice a cestou se neudusit od prachu zvířeného tricycly, které zuřivě odvážely turisty od řeky. Sedli jsme si v jedné z chatrčí na jídlo, já si teda před tím ještě koupila dvě nasládlé žemle za 10 peso. Na jídlo jsme si dali pancit za 35 peso. Trvalo jim to strašně dlouho, než jídlo přinesli, porce byla dostačující, ale nechutnalo to nijak dobře a mé trávící ustrojí z toho nebylo zrovna nadšené. Našli jsme řidiče s autem a mohli se vydat na cestu domů.