Na neděli jsme měli koupený výlet na řeku
Kwai a na slony. Odjezd byl až o půl desáté, proto jsme mohli spát dlouho, což
se nám líbilo.
Vyběhla jsem do nejbližšího 7/11 pro junk snídani, něco jsme
snědli a o půl nás opravdu vyzvedla dodávka. Pak jsme ještě jezdili po okolí a
nabírali další turisty a z Bangkoku jsme vyjížděli až o hodinu později. Po dvou
hodinách jsme dojeli do Kanchanaburi, kde je slavný most pěes řeku Kwai. Čekali
jsme, že se na nej půjdeme podívat, ale oni nás jen vyházeli do lokální hodně
lowcostové jídelny a mohli jsme si vybrat z rýže, nudlí nebo nudlové polívky.
Jídlo odpovídalo prostředí a po hodině nás zase naházeli do vanu a pokračovalo
se dál.
Po půl hodině jsme dojeli do tygřího
chrámu. Tam nás přehodili do jiné dodávky, protože my jsme tygří chrám
zaplacený neměli a jeli jsme dalších 10 km do vesnice Sai Yok, kde je elephant
camp. Nejprve jsme se převlékli do plavek a došli k řece. Tam přišel první
sloník, lehl si do vody a vždy ve dvojcích se na něho vylezlo a on pak
sprchoval chobotem své jezdce. Za chvíli přišel i druhý sloník a my se k němu
vrhli. Tom chtěl, abych seděla ve předu, tak jsem na něj lehce naskočila a
uvelebila se za ušima. Když za mnou seděl i Tom, sloník se zvedl a jal se
vehementně kývat hlavou ze strany na stranu a chobotem čeřil vodu. Kroutil se
tak, že jsem měla co dělat se udržet. Pak přišla první nálož vody hned do
obličeje a my byli úplně vysmátí. Takhle to pokračovalo dost dlouho až jsme
byli úplně promáčení. Snažila jsem se natáčet video, ale většinu času jsem se
držela oběma rukama a tak z videa moc nebude. Na závěr se Pan Kýval sehnul a
ponořil celou hlavu pod vodu. Nejdřív jsem se držela jak klíště, ale pak mi
došlo, že je to Kývalův trik jak nás shodit do vody a už jsme s Tomem letěli.
Chvíli jsme schli na břehu a bavili se koukáním na další páry pod sprchou, pak
jsem se šla převlíct a pokračovali jsme projížďkou na slonovi. Šlo se zase k
řece, po cestě byly schody dolů, což vůbec nebylo příjemné a sloníkům to
nezávidím, v řece nám udělali fotku, kterou jsme si potom mohli koupit
(nekoupili) a jelo se dál. Většina turistů slezla z lavečky a jela slonovi za
ušima, tak jsem se našeho sloního mástera taky zeptala, jestli můžu. On slezl a
nechal mě jet vepředu (Tom nechtěl) a udělal nám fotky. Zatím náš slon stávkoval
a vůbec mě neposlouchal. Taky se mi podařilo ztratit pantofli a když jsem lezla
zpátky do lavečky, roztrhnout si řetízek. Sloní muž si zase vylezl za uši a
chtěl po nás dýžko. Tom mu dal jenom 40 bahtů, což bylo přijato s velkým
mrmláním. Po návratu mi Tom zaběhl najít botu, počkali jsme na ostatní spolucestující
a jelo se zpět do Kanchanaburi.
Tam nás vyložili z dodávky, dali nám lístky
do muzea a prý se máme za 30 minut vrátit. Na muzeum sme se vykašlali a šli
přímo na most. Dá se po něm normálně chodit a byl plný turistů. Na druhé straně
rěky je chrám hned u břehu a vypadal jako dobré místo na focení, tak jsem
přešla celý most a prošla si chrám, Tom zatím čekal na mostě. Vrátili jsme se
na správný břeh, koupili si u stánku vařenou kukuřici, ananas a popcorn (vše za
25 Bahtu) a vrátili se k dodávce. Vypadalo to, jako by všichni ostatní museli
celou dobu sedět v autě a čekali na nás. Zpáteční cesta trvala tři hodiny a
byla docela nepříjemná, protože jsme seděli čtyři na zadní sedačce. Do Bangkoku
jsme dojeli v devět večer (místo slibovaných půl osmé) a byli jsme dost
unavení, tak jsme si rovnou zašli na večeři do první restaurace, kterou jsme
potkali. Opět jsem měla Pad Thai a Tom curry, taky jsem si dala Singapore
Sling. Došli jsme posledních třista metrů do hotelu, dali sprchu a padli.
Poslední den byl v plánu Bangkok. Nechtělo
se mi vylízat z postele a tak jsme ven vyrazili až po deváté. Prošli jsme přes
Royal Grounds park a nahlédli do areálu National Muzea, jenže měli zavřeno.
Pokračovali jsme podél univerzity a chrámu Wat Mahathat Yuwaratrangsarit, který
je z venku natřen neobvyklou rudou barvou. Tam už se začali rojit z autobusu
davy turistů a nám bylo jasné, že jsme vyrazili pozdě. Prošli jsme hlavní
bránou královského paláce a rychle zjistili, že musíme vystát frontu a koupit vstupenky za
500 Bahtu/os. Pak už se jen prorvat velkou masou strkajících se turistů a už
jsme stáli na nádvoří Temple of Emerald Budha. Stačilo odejít za dva rohy a dav
se příjemně rozředil. Tento chrám je jeden z nejkrásnějších a nejzdobnějších, co
jsem kdy viděla a rozhodně stojí za 20 minut v mačkanici. Na samotného emerald
budhu v jedné z budov chrámu jsme se podívat nešli a prošli jsme si okruh okolo
královského paláce.
Všechny brány krom té hlavní mají zavřené, museli jsme se
tak vrátit zpět a obejít palác venkem. V ulici u hlavní brány mají obchůdky se
suvenýry a nějaké restaurace. Ještě jsme nejedli a bylo už jedenáct, zašli jsme
proto do Subwaye na bagetu, ať nejíme jen rýži
a nudle. Byla tam také pošta, tak jsem konečně koupila známky a poslala
pohled domů. Obešli jsme palác a došli do Wat Pho, kde je k vidění obrovský
ležící budha. Za vstup chtěli 50 bhátů a u samotného budhy je docela narváno, v
dalších částech chrámového komplexu uz bylo příjemně mrtvo. Budhu nejprve
obejdete z jeho přední strany a pak se vracíte za jeho zády. Zde si můžete za
20 báhtů koupit misku plnou drobáčků a naházet je postupně do všech nádob podél
zdi- jsou jich tam desítky. Ze srandy jsme si říkali, kdy nádoby asi vyszpávájí
a rozpočítávají drobáky zpět do misek a to zrovna prišla ženská s velikým
kýblem od barvy a vyprazdňovala nádobky jednu po druhé. Prošli jsme celý areál
a Tom se šel podívat do další budovy na sedícího Budhu. Chvíli jsme hledali
východ, protože vetšinu vstupů mají zavřených a zamířili jsme do restaurace The
Deck, která má otevřenou terasu přímo nad řekou a perfektní výhled na Wat Arun
na protějším břehu. Jídlo je tu ale velmi drahé, tak jsme si dali pouze pití a
odpočívali a pozorovali rušnou dopravu na vodě.
 |
| vybíráme misky, ať nám nepřetékají |
 |
| výhled na Wat Arun, který se momentálně opravuje, proto to lešení |
Chtěli jsme sjet do China Town lodí, což je
většinou skvělá volba rychlé a levné dopravy po Bangkoku, jenže na Čínský nový
rok je tu tak narváno, že lidi přepadávají jak z mola, tak z narvaných lodí a
pokud si nevezmete loďku soukromou, nemáte žádnou šanci se do lodě dostat.
Stáli jsme tam pět minut a pak to vzdali. Tuktukáři u přístavu byli drzí a
chtěli za cestu šílené peníze, tak jsme kus popošli a jednoho uhádali na 120
Bhátů. I tak to bylo dvakrát víc, než bysme dali v taxíku, ale doprava do China
Townu byla strašná a nikdo tam za normální cenu nejezdil. Poseděli jsme si půl
hodiny v zácpě a už jsme byli na místě. Yaowarat Road byla zavřená a na ní
probíhali oslavy. Byla narvaná lidmi a po obou stranách stáli stánky s jídlem a
červenozlatými suvenýry. Červená a zlatá jsou šťastné barvz a každý byje měl
ten den nosit (my je neměli). Na netu jsem si prečetla, že by tu měli chodit
průvody s drakama, tak jsem se moc těšila, ale viděli jsme pouze jednou projít
hudebníky a tanečníky Lvího tance ,kdy má jeden človek masku hlavy draka. A já
doufala, že uvidím ty dlouhé draky s ocasem, jakého jsme viděli o týden dřív v
Bonifaciu na High Street. Na druhém konci ulice měli vyvěšený program dne a o
dračím tanci tam nebylo ani slovo. To mě zklamalo, a tak jsme si prošli na
poslední chvíli Yaowarat temple, který se zrovna zavíral, asi pro návstěvu paní
královny. Ta se totiž tou dobou blížila k místu oslav, jak jsme se dozvěděli od
taxíkáře, kterého jsme si chytli na cestu pryč. Královnu jsme teda neviděli a
mířili jsme zpátky do hotelu.
 |
| takovyho draka jsem chtela videt.. |
Ještě v taxíku jsem změnila plán, vystoupili jsme
u Romaneenat parku, prošli si Wat Su Thatsana Thep Wara Ram Ratchaworamahawihan
( nebo jen zkráceně Wat Suthat Thep Wararam), před kterým stojí Giant Swing,
což je taková štíhlá vysoká brána trošku podobná Torii bránám v Japonsku.
Pokračovali jsme kolem Wat Mahan Praham chrámu, kde pojali oslavy po svém a do
jeho dvora navozili kolotoče, střelnice a bazénky s malými rybkami, které si
mužete za pár Báhtů vylovit. Na jídlo jsme zašli na Khaosan Road, což je
největší turistická ulice v Bangkoku a většina lidí bydlí právě tady. Dali jsme
si naposledy nudle a zelené curry a já měla moc dobrý ovocný shake.
Pak jsme chtěli strávit zbytek odpoledne v
baru našeho hotelu a upíjet drinky, jenže ten je každé pondělí zavřený. Tak
jsme si vzali věci a pěšky došli pod Golden Mount, což je kopec a na něm stojí
chrám se zlatou střechou a za tmy je hezky nasvícený. Nahoru jsme nešli, udělala
jsem fotku zespodu z ulice a šli jsme na hlavní silnici chytat taxík. To se nam
nedařilo, ale zastavil prazdný tuktukář. Tom ho nekompromisně uhádal na 100
Báhtů a my si tak mohli užít šílené jízdy ke konečné vlaku. No a pak už jen na
letiště, přežít několik hodin čekání na letadlo, které kupodivu přiletělo na
čas, v Manile si tradičně postát hodinku u ranveje a čekat na volný gate, proběhnout
kontroly, chytit taxika a rychle do postele aspoň hodinku se prospat, než zas
budem muset do práce.
Žádné komentáře:
Okomentovat