Filipínci
letěli neobvykle načas a měli jsme pěkná místa hned za bussiness class, akorát
se nám nedali uplně sklopit sedadla. Když jsme se blížili k Japonsku, začalo to
házet. Pak už jsme viděli z okýnka Tokyo Tower, udělali otočku a přistáli v
Hanedě. Koupili jsme lístky na Autobus k Tokyo station (1700 Y na jednoho, pro
cenu v korunách dělit pěti) a odtud jsme to měli 700 metrů pěšky na hotel. Trošku
poprchalo a bylo asi 13 stupňů. Do postele jsme se dostali ve dvě ráno.
Sobota 19.3.
Vstáváme v
osum a vyrážíme na metro, kde kupujeme celodenní lístek pro metro i Taio line
(1000 Y). Jedeme na zastávku Tsukiji na rybí trh. Prší a v uličkách s
restauracemi je plno turistů, že se skoro ani nedá procházet. Dojdeme až na
samotné tržiště, kde už je sice většina
mořských potvor prodaná, ale i tak máme šanci vidět všechny druhy mušlí,
škeblí, chobotnic a olihniček, krevet a rybiček, od pidirybek, přes metrové
tuňáky (už rozporcované) až po velrybí maso. Uličky jsou tu velmi uzké a mezi
nimi se courají turisti a spěchají prodejci. Každou chvíli nás málem přejede nakladač,
necítím se tu moc příjemně. Takže pohybovat se opatrně a stále se rozhlížet je
nutnost k přežití.
 |
| velrybí maso |
Prší stále
víc, tak vzdáváme shánění sushi, taktéž courání po Ginze a místo toho jedeme
metrem na chrám Sengaku-ji. Ten jsem chtěla vidět proto, že na místním hřbitově
je pochovaných 47 róninů (kdo nezná, povídání tady a nebo se může podívat na
film s Keanu Reevesem).
Hledáme po okolí nějaké jídlo a při té příležitosti
procházíme školou. Trochu divně na nás koukají, ale nikdo nás nevyhazuje.
Nakonec se na jídlo vracíme zase k metru, je tu nějaké japonské rychlé
občerstvení. Mají tu obrázky a objednává se na automatu, kam se nejdřív strčí
peníze, pak si vyberete jídlo a hned vám to vytiskne lísteček, který dáte
obsluze. Tom měl rýži s hovezím, já si dala katsu s curry a Tomova mamka taky
katsu, ale bez curry (katsu je řízek obalený v troche chlupatější strouhance,
než jsme zvyklí z Evropy). Jídlo bylo dobré, trochu jsme se prohřáli a rozhodli
se, že nemá cenu v tomhle počasí někde trajdat. Tom nutně potřeboval nové boty,
tak jsme se vydali do Ginzy a vlezli do obchoďáku. V přízemí měli samé dobrůtky
jako čokoládky, šunky, sýry a pečivo, my vyjeli do šestého patra a našli
sportovní boty. Trochu jsme se báli, jestli budou mít i zboží normálních značek,
protože obchoďák byl plný návrhářských kousků, ale měli tu oddělení s New
Balance a za normální ceny. Dokonce i měli velikost na evropskou nohu, takže
mise byla úspěšná a Tom se těšil, jak se přezuje do suchého.
Sjeli jsme
na Tokyo station a vyměnili JR pasy a rovnou si vzali lístky na druhý den do
Kyota. Výpadá to, že vlaky budou pořádně narvané, protože všechna místa s výhledem
na Fuji byla vyprodána. Už jen poprchá, jdeme pěšky na hotel a na dvě hodiny zalezeme
do pelechu a schneme.
Ve čtvrt na
pět vyrážíme metrem do teď už slunečného města na Senso-ji, chrám v Asakuse
původně postaven kolem roku 630 na místě, kde dva bratři vylovili z řeky sochu
boha Kannon. I když ji zase hodili zpátky, socha se prý vždy vrátila na břeh. Nynější
chrám je rekonstrukce z roku 1958. Nejprve se projde branou hromů, za kterou
pokračuje dlouhá ulice plná stánků s jídlem a suvenýry. Pak uvidíte vlevo
pětipatrovou pagodu a před vámi další bránu, za kterou už je nádvoří chrámu.
Okolo jsou šuplíčky s věštbami, ty jsme si nebrali, stejně bysme jim
nerozumněli, a uprostřed stojí kotel s vonnými tyčinkami. Kouř se rukou nahání
na tělo a také se do něho vtírá, protože je léčivý. To jsem taky neudělala, ale
aspoň jsem se jím prošla.
Našla jsem
zastávku metra na druhé straně, tak jsme se tam uličkami vydali, ale turniket
nás nechtěl pustit. Byla to jiná linka a tak musíme zase zpátky. Teď už na správném
metru jedeme na zastávku Daimon. Mělo to být devět zastávek, ale už při druhé
jsme skoro na místě. Sedli jsme totiž do expresu. Tak radši vystupujeme a
přesedáme na pomalejší vlak. Jdeme do World trade center building na vyhlídku.
Cena je jen 500Y na jednoho (mám vytisklý slevový kupon z internetu) a výhledy
jsou parádní.
Chceme
najít nějakou sushi restauraci, mají tu snad všechno možné, jen ne to sushi.
Když už skoro strácíme naději, vidím v boční uličce na ceduli nápis sushi.
Sláva! Restaurace je to maličká, slečna nás zavede do horního patra a přinese
anglické menu. Davame si tři druhy maki a Tom ještě chapadlo chobotničky- tako
sushi. Jídlo je dobré a spokojeni se vracíme na hotel. Unavení jdeme spát o půl
desáté.
Fotky z prvních tří dnů na rajčeti
Žádné komentáře:
Okomentovat