Ayutthaya, Thajsko

Čínský nový rok připadl na pondělí 8. Února a protože je to na filipínách jeden z mnoha státních svátků, mohli jsme si naplánovat prodloužený víkend. Už dlouho jsem měla na seznamu destinací Bangkok a navíc jsme chytli i levné letenky, což se nám moc často nestává, tak jsem se mohla pustit do plánování. A protože cestujeme trochu megalomansky a chceme vidět všechno, na samotný Bangkok nám zbyl pouze jeden den, na zbytek jsem naplánovala výlety.

Jak jsem se tak moc těsila, že konečně vypadnu z pekelné díry (Manily), pět dní před odletem mě skolila chřipka a odmítala odejít, i když jsem strávila dva dny v postely. Ale nejsem žádná máčka, tak jsem s teplotou, ucpaným nosem a bolavým krkem v pátek večer přežila ve dvou mikinách tři hodiny na letišti (Cebu mělo tradiční hodinku zpoždění) a tři hodinky v letadle. Problém nebyl ani tak ucpané dutiny, jako spíš strašně suchý vzduch. Přistáli jsme asi o půlnoci a na první den jsme měli zamluvené auto u Avisu. Z letiště nás dovezli asi pět kilometrů do jejich centrály a tam se vyřídilo papírování a předali nám auto. Zároveň s námí tam byl/byla ještě japonec/japonka (ja fakt nevím!) a velmi ho/ji rozrušilo, že má dostat Suzuki Swift a ne objednanou Toyotu Yaris. Nám přistavili Vios a tak jsme rádi nabídli, že si auta vyměníme. Suzuki, které jsme pojmenovali Taylor, se nám moc zalíbilo. Hotel na první noc jsme měli 10 kilometrů od letište v okrajové čtvrti Bangkoku, aby senámdalší den lépe vyráželo na výlet. Na první pokus se nám ho nepodařilo najít, takže jsme si uličku projeli ještě jednou a to už vyšlo. Do pěti minut po příchodu na pokoj jsme spali.

Vstáváme 7:30 a v osum už vyjíždíme směr Ayutthaya. To je staré královské město 65 kilometrů severně od Bangkoku, které je plné chrámu nových, opravených i ruin těch nejstarších, které přežili pustošení Barmské armády roku 1767. Je to taková pidiverze kambodžského Siem Reapu, akorát v Ayutthaye jsou chrámy přímo v centru města. Daří se mi pokazit hned první nájezd na dálnici, proto se musíme dalších deset kilometrů kodrcat po okresce, ale pak už frčíme správně a cesta rychle utíká. Nevím, kdo jim tam navrhuje silnice, ale takové smyčky a krucánky na mimoúrovňových křižovatkách jsem ještě nikdy neviděla.

Jako první chrám jsme navštívili Wat Yia Chai Mongkol. Tady bylo hodně lidí a nějak jsme si nevšimli, že se tam platí vstup, tak jsme ho měli zdarma. Hlavní část chrámového komplexu se skládá z vysokého Prangu, na který se dá vyjít po schodech do malé svatyně, kde sedí asi deset budhů. Za 20 Bahtů (1 Baht = 0.7 korun) si můžete koupit zlaté lístečky a ty na budhy lepit. Vedle schodů pak sedí dva velcí budhové a zasněně hledí do dálky. Na nádvoří kolem chrámu sedí spousta dalších budhů, oděných do žlutých a oranžových látek. Měla jsem tucha, že by tu měl být ještě velký ležící budha, ale nedařilo se mi ho najít, tak jsme se oklikou od hlavní cesty vraceli zpět k autu. A hle, tady ležel! A zrovna na něj natahovali další vrstvu látkového přehozu, asi aby mu nebyla zima. Když jsme u toho, čekala jsem, že bude v thajsku vedro a dusno jako na jaře v Kambodži. A ono ne, teplota nešla výš než k 24 stupňům a dost foukalo, vlhko nebylo vůbec. Prý zrovna foukal z Číny extrémně studený vzduch. Každopádně to bylo velmi příjemné.

budha není pošpiněn holuby, to jsou plátky zlata, které na něho lepí věřící pro štěstí

  

Cestou k dalšímu chrámu jsme jeli kolem Japonské uličky, kde byly nádherné domky, bohužel jsem je nestihla vyfotit. Také jsme zůstali stát v zácpě na železničních kolejích, což Toma znervózňovalo, naštěstí ale vlak nejel.

Objeli jsme město z jihu a zastavili ve Wat Phutthaisawan. Tady nebyl skoro nikdo. Prošli jsme kolem ubytování mnichů a fungující malé svatyně, dovnitř jsme ale nešli a pokračovali pěšinkou rovně ke starému chrámu. Vypadá to spíš jako vchod do polorozpadlé stodoly, ale nezalekněte se a vejděte. Ocitnete se totiž ve čtvercovém zastřešeném ochozu, po jehož obvodu zase vysedávají budhové a uprostřed je nádvoří s prangem. Když projdete na druhou stranu a ven z ochozu, dostanete se do zahrady s ruinami starých chrámových budov a vpravo za zdí odpočívá ležící budha. Po straně chrámu pak stojí spousta stup.

Zatímco jsme si prohlíželi chrám, u parkoviště si posedala živá kapela a spustila chrámovou hudbu. Do toho v řece krmily ryby a projely čtyři veliké nákladní lodě tažené malou bárkou. To vše vytvorilo krásnou atmosféru a moc se mi tu líbilo.

Cestou k mostu přes řeku a k centru města jsme míjeli Wat Chaiwatthanaram, který vypadá jak přivezený z Kambodži.

V centru jsme trošku bloudili a shodli jsme se na tom, že je čas na nějaké jídlo. Neměla jsem najité, kde by mohly být restaurace, tak jsme dojeli zpět k řece a v uličce plné stánků s balenými nudlemi jsme zašli k restauraci s vyhledem na řeku a wat Phutthaisawan. Měla jsem vynikající Pad Thai (nejlepší co jsem v Thajsku ochutnala) a Tom taktéž vynikající zelené curry ostré jako břitva. Jméno restaurace si sice nepamatuji, ale má v názvu “Blue” a je přímo naproti výše zmíněného chrámu.

 

Přejeli jsme na parkoviště u Khun Phraen’s Residence a prošli tržiště s lokálními cetkami a parkem až do Wat Phra Ram. Tady jsme platili první vstupné, 50 Bahtu na osobu. Byla jsem unavená a nebylo mi dobře, tak jsem s Tomem nelezla nahoru na ruiny, místo toho jsem to obešla spodem a fotila jeho váhavý sestup. 

Chtěli jsme projít zahradou do parku, ve kterém je spousta dalsích chrámků, ale branka byla bohužel zavřená. Tak jsme se rozhodli přejet na protější stranu parku autem, tam je totiž k vidění hlava budhy zarostlá do kořenů stromu. Chtěli tu dalších 50 Bahtu/os. a prodávali tu krájené ovoce, celý pytlík za dvacku. Nejprve jsme si prošli Wat Phra Mahathat a pak konečně na tu hlavu! Je větší, než jsem čekala (někde jsem se totiž dočetla, že je moc malá- není) a mají kolem ní ohraničený prostor, kam se nesmí, asi jim na ni lidi moc šahali.

Pak už byl čas na návrat do Bangkoku. Chtěli jsme ještě zajet na obrovské tržiště Chatuchak Market a protože jsem nevěděla, kde se u něj dá sjet z dálnice, jeli jsme deset kilometrů ve zácpě (ale oproti manilským zácpám tohle bylo jen pár autíček). Na parkovišti u trhu bylo snad tisíce aut, nikde ani jedno volné místo, naopak se stálo ve třech řadách, takže ti uprostřed nemohli vyjet. My ale měli neuvěřitelné štěstí, protože jsme našli volné místo, a to nejblíž trhu jak jen je možné. Pak už jen přejít nadchodem širokou silnici a ponořit se do nekonečné záplavy stánků se vším možným.

Zvláštní je, že prodejci zcela odmítají smlouvat. Řeknou vám cenu, z té slevní maximálně 50 Bhatů a pokud ji nepříjmete, přestanou se s vámi bavit. Došli jsme k food marketu, nacpali si bříška- Tom měl myslím nějaké maso, japonskou palačinku s nutelou a banánem a kiwi shake, já si dala chicken gyros a čerstou šťávu z granátového jablka a pomalu jsme se vydali zpět k autu. Trh byl přecpaný lidmi, stejně tak okolní ulice zacpané auty a probojovat se na parkoviště byl trochu oříšek.

Bylo šest odpoledne a my se rozjeli směr letiště k půjčovně vrátit Taylor. Opět jsem špatně navigovala a přejeli jsme odbočku, ale naštěstí tam počítají s takovými jako jsem já a mají udělaný pro tyto případy U-turn. Natankovali jsme a snažili se dojet až k půjčovně, ale silnice k ní je asi jen jednosměrná, my přijeli ze špatné strany a vůbec jsme netušili, jak se tam dostat správně. Bylo to ale asi jen 50 metru, tak jsme vyčkali na chvíli, kdy nikdo nejel a prodrali jsme se tam na hulváta. Odvezli nás zase na letiště, tam jsme naskočili na vlak do města za 35 Bahtů a za půl hodinky byli na konečné. K našemu hotelu je to od tama ještě 4 kilometry, tak jsme sedli do taxíku a chvíli se dohadovali, kam chceme jet. Oni thajci tu latinku úplně neovládají, stejně tak angličtinu. Taxíkář zavolal do našeho hotelu, aby mu řekli adresu a vyrazili jsme. Taxametr měl dost cinklý a navíc na pul cesty k hotelu mu chcíplo auto. Vysypali jsme mu poslední drobné a úplně unavení se snažili chytit dalsího taxíka. Tom nadával, jaký to byl zloděj a i když to ze začátku vypadalo marně, podařilo se mu chytit další taxi. Ten zlodějský taxíkář nám napsal na papírek adresu v thajštině, což teď pomohlo a my byli za pět minut v hotelu, kde už na nás čekali. Hotel měl v přízemí do ulice otevřený bar a restauraci, dali jsme si rychlou večeři (fried rice za 50 a green curry rice za 60 Bahtu), colu a Mai Thai drink, dali rychlou sprchu a usli jak mimina.

Více fotek rajče 

a příště se svezeme na sloníkách.