Stopařův průvodce po Boracayi

Filipínci mají svátek. Filipínci mají často svátky a někdy se ještě týden předem nemůžou rozmyslet, kdy ho budou mít. Původně měli mít volno v pondělí, ale pak si to rozmysleli na úterý. Tom si tedy vzal na jeden den dovolenou a začali jsme vymýšlet, kam v tajfunové sezóně vyrazit. Vyhrál můj vytoužený Boracay- ráj na zemi, království pařmenů. Z Manily hodina letu.

So

Vstáváme ve tři ráno, chytáme taxik a frčíme na letiště, kde je velmi živo. Dojeli jsme hodně brzo a slečna na check-inu nás sama od sebe přebookuje na dřívější let, to je milé. Přes rentgenovou kontrolu pronáším manikurní nůžky, kleštičky a pilník, cítím se jak terorista. Letíme vrtulovou bzučkou pro 70 lidí a přistáváme na ostrově Kabisayaan na malém letišti hned u moře, kde kupujeme lístek na tříkolku (40 peso/os) a za 5 minut jsme v přístavu. Přístav je pláž, kde parkují lodičky stylem kde je díra, tam to vrznem. Kupujeme lístky a platíme výpalné (lístek 25 peso, výpalné asi 100 peso/os). Plavba loďkou trvá 10 minut a už jsme na Boracayi. Tady už chytáme tříkolku sami, na Station 3 je to za 100 peso a vyrážíme filipínským venkovem. Drncá to, hází to, řve to a strašně to smrdí. Trojkolečkář nás veze uličkou až k pláži a radí, že se máme dát doleva. Poradil nám dobře, asi čtvrtý barák je náš hotel- Dive Gurus. Na recepci jsou moc milí, pokoj ještě volný není (je asi 8 ráno), ale schovají nám věci, převlíknem se do plavek a hurá užívat tropického ráje. Procházíme celou White Beach, nejslavnější pláž na Boracayi. Přijeli jsme mimo sezónu, to znamená, že fučí od moře a jsou tu vlny (v sezóně je to naopak). Příliv je ráno, z pláže zbývá metr až dva písku (na Station 1 ani to, musíme vodou), pak je pás palem a za nimi hlavní bulvár s restauracemi, hotely a bary. Každých pět metrů stojí naháněči a vnucují activities- island hopping, scubadiving a další. Také tu jsou nabízeči masáží, zaplétání vlasů, tetováníček, prodavači perlových náušnic, klobouků, slunečních brýlí, obalů na telefóny a tyček na selfí. Když začne pršet, velmi pružně změní sortiment na pláštěnky. Jsou všude a jsou neodbytní, už po půl hodině nám lezou krkem. V půlce White Beach si dáváme snídani a pokračujem dál. U Willy’s Rock plavu ke skalkám, čímž si plním svůj Boracayský sen. Dojdeme až na konec pláže a protože se nechceme zpátky zase brodit vodou, první uličkou odbočujeme do víru města na hlavní silnici. Je tu ruch, dopravní chaos a smrad. Až toho máme dost, vracíme se na pláž, zastavujeme na mnou vymodlený kokosák (zjišťuju, že mi kokosová voda až tak moc nechutná- zklamání) a bubble tea. Začíná chcát. Tak tam zůstáváme, než to přejde a jdem do hotelu, kde už se můžeme ubytovat. Jdeme na dvě hodiny spat.

Když se proberem, jdem na jídlo a protože tu frčí happy hours (2-8 pm nebo 5-8 pm) většinou buy1 get1 nebo 50% off na drinky, kopnem do sebe v baru o kousek dál každý dvě piňakolady. Chce se mi strašně moc čůrat, tak se vracíme na hotel. Tom se ještě stavuje na hranolky, já běžím napřed. Jdem se ještě večerně ošplouchnout do vln a tak o půl deváté usínáme.

přílétáme

doprava a elektrické rozvody

spadne kokosák či nespadne?

Willy's Rock

stánek s ovocem

masna

kokosák

Ne

Jdeme na snídani a když už finišujeme, přidávají se k nám kolegové z Tomové práce. Ti dneska už odjíždí, tak se loučíme, kdeme se okoupat a pak vyrazíme na hlavní ulici chytit tříkolku a jedem na Puka Beach. Cena je 200p, ale už víme, že se dá držkovat, tak to usmlouváme na 150p. Puka Beach je nádherná, krom pár stánků s činčurinkama a prodavačem kokosáků tu nic není, jen bílý písek a modrá voda. Krása. Tom si dává kokosák, já se kochám. Jenže když přichází bouřka, zjišťujeme, že by se přece jen hodilo něco, kam se schovat. Zalízáme pod stromy a po deseti minutách se úplně promočení zvedáme a berem tříkolku zpátky. V hotelu se převlíknem a chvílu se povalujem. Pršet už přestalo, a tak jdeme slavný trh s rybami a mořskou havětí D'talipapa. Zde si vyberete, na co máte chuť (všemožné ryby, chobotničky, škeble, ústřice, ježci, krabi, krevety, langusty a humři), když ste neznalí, koupíte to za nehorážné ceny, když už trochu víte, začnete smlouvat. Jde to vcelku dobře. Pak si vyberete nějakou z restaurací kolem trhu, necháte si to tam uvařit a všechno spapáte. My se zde zatím jen rozhlédli, vrátili se na pláž a dali si večeři. Tom chtěl moc zkusit kiteboarding, ale když zjistil, že by se za prvních 6 tisíc peso asi ani nepostavil na prkno, vybodl se na to. Okoupali jsme se a šli hledat bar, kde bysme se na dnešek upíchli. Zkusili jsme se podívat na druhou stranu od hotelu a zapadli do Cocoloco, což se stal náš oblíbený bar. Dali jsme šest drinků a slušně nametení šli spát.

 jízda tricyclem je vskutku zážitek

je libo kabelku ze žáby?

prodejna lustrů na Puka Beach

Puka Beach

White Beach

White Beach

krásný večer v Cocoloco

západ slunce na White Beach

Po

Bolí mě hlava. Zpravila to snídaně a ranní koupání v moři. Berem tříkolku a jedem se podívat na druhou stranu ostrova, na pláž Bulabog Beach. Bohužel, nyní mimo sezónu se z toho stal přístav pro všechny Island hoppingy a scubadivingy, protože tu nefouká a nejsou vlny. Prodíráme se hustým chumlem turistů a naháněčů, procházíme pláž zaskládanou loděmi a shledáváme, že to tu nemá cenu. Nejbližší cestou odbočujeme z pláže a procházíme venkovským životem. Začíná chcát. Ano, vždycky, když jsme někam vyrazili, začlo za chvíli chcát. Tak se vracíme na hotel a válíme se, dokud to nepřestane. Podnikáme poslední výlet, a to na Mt. Luho, nejvyšší bod ostrova. Tříkolka nás vyveze až pod zarostlý vrcholek, pak řidiče posíláme pryč s tím, že to sejdem pěšky. Zaplatíme lidové vstupné (cca 70p) a jdeme nahoru na horu. Je to bludiště rozpadlých chodníků, schodů, stromů, budov a zabarikádovaných odboček, nad námi je bambusová plošina, která tvoří vyhlídku. Když jsme dostatečně vyrozhlížení, zjišťujeme, že jedna z odboček vede k asi deseti klecím, ve kterých jsou zavření dravci, pávi, opice, bearcati a další. Objevili jsme Boracayskou zoo. Jsem fascinována a zároveň sežrána milionem komárů. Komáry si ale člověk neuvědomí, protože jsou tu menší, nejsou vidět a nejde cítit, když vás žerou. Z Mt Luho na protější kopec vede lanovka, jedna z místních populárních artakcí. To si ale necháváme ujít a jdeme dolů k Bulabog beach chytit tříkolku. Po cestě potkáváme spoustu všudypřítomných toulavých psů a také několik prasátek.

Vystupujeme u D’talipapa marketu a Tom vyhandlovává červenou rybu a pár chobotniček. Z chobotnic si necháme dělat calamari, rybu na grilu, k tomu rýži. Calamari byli luxusní, rybička taktéž, jen mě štvaly otravné olezlé kočky pod stolem, které žebraly. Spokojení se jdem vykoupat a do oblíbeného Cocoloco baru na čtyři drinky. Běhá tu úžasně krásný pejsek, kterého bych si chtěla vzít domů.

 

Activities, sir? Bulabog Beach

takto se tu žije

vyhlídka na Mt Luho

bearcat v "zoo"

 

D'talipapa market

 

tu červenou jsme si koupili

barevný lobster

flájbój, flájbój Eda!

krásný pejsek "superhrdina"

Ut

Poslední den se jdeme očvachtat, vystěhujeme pokoj a věci necháváme na recepci. Potřebujeme sehnat odvoz na letiště, protože letíme z Kalibo, které je dvě a půl hodiny cesty od přístavu. Ze stánku cestovky nás posílají do kanceláře, což je deset minut chůze po hlavní silnici. Praží slunko, je vedro na zdechnutí. V cestovce jsou zpomalení (jako všichni filipínci), takže tam tvrdnem aspoň 20 minut. Ve mě to bublá a akutně potřebuji najít záchod. To se mi daří až u D’talipapa marketu, je to komůrka s hajzlmísou vysokou do půli lýtek, bez prkýnka, bez toaleťáku a splachuje se kýblem. Bylo to krušné, ale naštěstí jen jednorázové. Z tohoto důvodu upouštíme od živého humra z trhu a jdeme na jídlo do restaurace u pláže. Pak se vyvalíme na verandě hotelu.
Bereme tricycle do přístavu a jdeme ke stanu cestovky. Od tama nás vede zaměstnanec zase zpátky, v budce kupuje normální lístek na loď a dostáváme samolepku na triko, jakože patříme k nim. Loď čeká 10 minut v zálivu, protože přišel veliký slejvák. Nakonec ale přece jen doplujeme na Caticlan Jetty Port, odtud nás berou mikrobusem na centrálu autobusů a pak busem přes půl ostrova na letiště. Zde mají přísné kontroly a z tašky musím vytáhnout i foťák. Že tam stále mám nůžky jim asi nevadí, takže opět vezu nebezpečné předměty na palubě. Přiletělo velké letadlo, které jsme tak ze třetiny zaplnili. Je asi upravené na asijské rozměry lidí, protože se do sedadla skoro nevlezu. Milá letuška nám říká že u nouzových východů je volno, tak se tam můžem přesunout, což rádi uděláme. Odletěli jsme dřív a let trval tak půl hodiny, v Manile jsme o hodinu dřív než bylo na letence. Pak už jen na hotel (taxikář je svině zlodějská, ale my se nedáme) a o půlnoci padáme do pelechu.

White Beach

White Beach