Japonsko- Kumano Kodo Kohechi

Po noci v letadle beze spánku jsem u mnichů spala celou noc jako zabitá. Budík nám zvonil v šest ráno, protože ranní modlitba, které jsme se mohli zůčastnit začínala v 6:30. Ségra s Romanem šli, já zůstala ležet. Bála jsem se, že tam bude spousta lidí a že to bude moc dlouhé. No prý tam bylo prázdno a trvalo to 15 minut. Před sedmou mě přišli vyzvednout, že už je po všem a že je snídaně. Ta se podávala v několika dlouhých místnostech, kde už byly připravené malinké stolečky s tácky plnými mnišské vegetariánské stravy. Ta se skládá z misky vývaru s něčím zeleným, tofu na sladko, různé nakládané zeleniny, chuťově velmi neuspokojující nakládané švestky a nesmí chybět miska rýže a zelený čaj. Přiznám se, toto mi nechutnalo, ale snedla jsem vše. Sestra sdílela stejný názor, Roman si prý pochutnal.
Chtěli jsme jet autobusem v deset hodin, abychom si zkrátili první část trailu a pak šli celou druhou a třetí část. Ale sestra si všimla, že zastávka, ze které jsem měla odjíždět o den později, je ještě další dvě hodiny pěšky od konce trětího úseku Kohechi trailu. Proto jsme na rychlo opět změnili plány, dobalili se, v obchodu nakoupili nezbytné zásoby a vodu a vyrazili na cestu.

Kumano Kodo chodí všichni, třeba i Holanďani

Kumano Kodo (v překladu staré cesty Kumano) je síť poutnických stezek v regionu Wakayama nacházejícím se jižně pod Osakou. Všechny stezky vedou do Hongu Taisha, což je posvátná shintoistická svatyně v horách. Dále propojují další dvě svatyně- Hayatama Taisha a Nachi Taicha. My si vybrali stezku Kohechi, která spojuje Mt Koyu a Hongu Taisha. Celá stezka má 60 km a bežně se chodí na čtyři dny, průvodci varují, že je dost náročná. My trochu podcenili výškový profil (protože ten v mapě je dost zkreslený) a tak můžeme jen potvrdit, že to není pro žádná ořezávátka.

www.japan-guide.com

První den jsme šli první úsek a polovinu druhého úseku, dohromady 23,5 km. Z Koyasan (900 mnm) se vystoupá na vrchol Mt Koya (1100 mnm), odtud sestup do údolí a přejít řeku (650 mnm). Opět stoupání až k silnici 371, necelé dva kilometry po silnici a prudký výstup svahem na hřeben (1200 mnm) Odtud příjemných 6 kilometru víceméně po rovině a úplně prázdné silničce po hřebeni a pak prudké klesání na konec prvního úseku, do vesničky Oomata (700 mnm). Zde se většina poutníků ubytuje, je tu autobusová zastávka (o víkendu ale nic nejezdí a přes týden maximálně dva busy za den). My pokračovali dál, nejstrmějším 3,5 km dlouhým stoupáním až pod vrchol Obako Dake (1300 mnm) a posledních 3.5 km do Obako toge prusmyku (1250 mnm), kde je dřevěná bouda pro přespání, záchody a místo na kempování. Do průsmyku jsme dorazili značně znavení po páté hodině a všichni, co tu pres noc kempovali (asi 10 lidí) už tu byli a měli postavené stany. V budce spali pouze dva lidi, i když místo je tam aspoň pro deset. Já neměla svůj spacák ani karimatku, takže jsem vyfasovala ségřin spacák (náš dvacet let starý, ale stále velmi teplý péřák) s tím, že ona se bude dělit o spacák s Romanem. V sedum se setmělo a my šli spát.

 
Po dlouhém převalování se venku zvedl vítr a začal zvedat listí a hýbat se stanem. To mě chytla panika, že venku určitě chodí medvěd, krade nám odpadky z předsíňky a za chvíli se jistě proškrábe až k mé hlavě, kde jsem měla jídlo. Půl hodinky jsem vyděšeně poslouchala zvuky noci a pak jsem se se ségrou zvedla a vplížili jsme se do boudy. Nutno říct, že aspoň tři stany svítili, zda preventivně nebo taky slyšely medvěda, to nevim. V budce byly dřevěné pryčny a my měly jen jednu karimatku a jeden spacák, tak nebyla noc nijak pohodlná ani teplá a já se moc nevyspala. Ale aspoň už jsem se nebála medvěda. Jak začalo svítat, vrátili jsme se do stanu a ještě hodinu spali.
Vstávali jsme ve čtvrt na sedum, to už byli skoro všichni pryč a na cestu jsme se vydali o hodinu později.

Obako Toge průsmyk

Čekalo nás osm kilometrů, po rovině nebo z kopce (s dvěma prudkýma stoupáníma, ale nohy už dost protestovaly). Cesta vedla v ostrem svahu a místy byla oddrolená a široká sotva 30 centimetrů. Párkrát se z ničeho nic změnil druh lesa, podle toho, jestli to byl slunečný svah, nebo naopak stinný a vlhký svah. Nejvíce se mi líbily pasáže v cedrovém lese, kde se cestička kroutila mezi kmeny a pařezy, byl tu stín a les krásně voněl.
Přišel poslední výstup a pak už 4 km sestupu prudkou cestou, místy s pozůstatky starého dláždění kameny a zapadanou klouzavým listím. Bylo to dost náročné a nohy se mi slušně klepaly, nejhorší ovšem byly puchýře, kterých mi naskákalo na levé noze tři a na pravé pět. Hurá, jsme u mostu přes řeku ve výšce 400 mnm. Hned za mostem jsou záchody s tekoucí vodou, tak jsme dočepovali do lahví, já si zoperovala a zalepila puchýře a hned se šlo mnohem lépe.

Od řeky je to k třetí části trailu 800 metrů po silnici a pokračuje se přes krásný visutý most zpátky přes řeku a na další kopec. To už ale naše cesta nebyla, my se vydali po silnici podél řeky do 8 km vzdálené vesnice Totsukawa, odkud mi za hodinu a pul jel autobus. Proto jsme se ségrou nasadily nejvyšší tempo, abych to stihla, Roman za námi zaostával a za chvíli se nám ztratil z dohledu. Vydržela jsem to asi dva kilometry, pak kolem jelo auto, tak jsem ho zkusila stopnout. Byla to mladá paní, zeptala jsem se, jestli “Totsukawa, basu Guju” a jestli mě sveze. Paní na chvíli zaváhala, ale že jo, že mě vezme. Když otevřela auto, došlo mi, proč se tak zarazila, v autě měla tři malé děti. Naštěstí to byla velká dodávka, takže jsem místo k sezení měla a děcka na mě roztomile koukali. Stihla jsem jen zamávat ségře a už jsme jeli. Po patnácti minutách mě paní vysadila na zastávce a když zjistila, že mi to jede až za hodinu, snažila se mě přemluvit, že mě vezme ještě o pět kilometrů dál, že je tam restaurace. Byla jsem ale ráda, že mám svou zastávku kde snad opravdu pojede bus a rozhodně se mi nechtělo pobíhat někde jinde a nevědět, jestli tam autobus pojede nebo ne. Tak jsem jí moc poděkovala, dala jí jako suvenýr filipínské peso, zamávali jsme si a ona odjela zpátky odkud jsme přijeli. Tak doufam, že si kvůli mě moc nezajela. O pět minut později jsem si všimla, že se ke mě přidal Rolnička. Toho jsme predběhli ve svahu při sestupu z hor, vypadal, ze už moc nemůže a s jeho kamarádem jsme se u vesnice bavili, že má Rolnička bolavé koleno a že chce jet zítra do Osaky. Poradili jsme mu, ze jedu z Totsukawy busem a dali mu ofotit jizdní řád. Později v buse jsem se s Rolničkou bavila, že si taky stopl auto.
Autobus přijel na čas a já trochu nervózně vyhlížela, jestli jede až do Gojo, odkud jezdí JR vlaky. Po třech zastávkách začal řidič parkovat na parkovišti, neco řekl japonsky a většina lidí v buse se někam rozprchla. Došlo mi, že tam asi bude stát dýl, tak jsem se šla zeptat řidiče, jestli jede do Gojo. On že jo a začal mi hledat cenu cesty, tu mi pak napsal na lístek. 1700Y. Tady mimo jiné přistoupili i dvě japonské důchodkyně, jedna z nich uměla anglicky a jely jsme spolu i vlakem, tak jsme si povídaly. Tam, kde jsme dýl stáli, byl dlouhý visutý most přes údolí a na něm plno turistů, asi je to tu atrakce. Most vypadal krásně a já litovala, že jsem se po něm nemohla projít.

Vůbec celá cesta do Gojo byla nádherná, v údolí podél řeky mezi strmými horami. Silnička byla uzká, 50 metrů nad řekou v prudkém svahu a protože jsem seděla přímo nad srázem a pod námi nebyl ani vidět svah, měla jsem drobet nahnáno. Z řeky se stala přehrada a tady jsme odbočili doleva mezi hory. Za pět minut řidič zastavil na dalším parkovišti a všichni začali vystupovat. Zmateně jsem koukala, až mi paní řekla, že měníme autobus. Z velkého jsme přestoupili do maličkého, bylo to proto, že jsme pokračovali ještě užší silničkou a velký by se tam nevešel.
V Gojo jsem chvíli zírala do mapy linek a vymyslela jsem to tak, že jsem jela Wakayama line z Gojo do Oji a odtud mi hned jel Yamatoji line express na Shin-Imamiya, kde jsem měla hotel.
Bus jel dvě a půl hodiny, první vlak hodinu a druhý dvacet minut. V pět jsem byla v Osace a ubytovaná.

Japonsko- Mt Koya

Doma se všichni jasně vyjádřili, že na Filipíny se jim za náma jet nechce. Když jsem ale nadhodila, že jedeme na Velikonoce do Japonska, ségře se tato destinace zalíbila a plánovali jsme, že by tam jeli ve stejný termín jako my a potkali bychom se na den či dva v Tokyu. Kvůli nedostatku času a souběhu událostí se jim to ale nepodařilo a dovolenou zařídili až na první půlku května. Já našla letenky za přijatelnou cenu a tak jsme se domluvili, že se na pár dní setkáme a půjdeme do hor.
Letěla jsem s Jet Star, kteří sice lítají z nejhůře přístupného Terminalu 1, ale zato příjemně na čas. Odlet 00:30 a příjet 5:25 ráno, pět minut před plánovaným přistáním. Letiště v Osace bylo úplně prázdné, na imigračním jsem šla na řadu hned a protože jsem měla jen příruční batoh, měla jsem 40 minut, než mi jel vlak. Sraz jsme meli domluvený na nádraží Tengachaya mezi půl osmou a osmou. Přijela jsem tam dost brzo, tak jsem si koupila ve FamilyMartu krabici maki a nasnídala se. Ve třičtvrtě na osum dojela ségra s Romanem a po rychlém nákupu v pekárně jsem zavelela, že v 8:05 jede přímý vlak na Mt. Koyu. Ségře se to moc nezdálo, ale nastoupily jsme do něj. Měla pravdu, do tohohle se museli přikupovat místenky. Nezbývalo nám tedy než doplatit dalších 800Y za každého a hodinku proklábosit, než jsme dorazili do hor a konečnou.

Odtud se dá vyjet do vesnice lanovkou za 390Y, my se ale vydali nahoru pěšky po Fudozaka trailu. Ve dvou třetinách cesty je dřevěná svatyňka, tak jsme vzdali čest bohům, hodili jim penízek a pokračovali lesem místo po betonovém chodníku. Trail končí u Nyonindo chrámu, kde dříve museli zůstat všechny ženy, protože ty měli vstup na Koyasan zakázaný. Odtud se dá jít silnicí skrz vesnici a nebo to vzít 2km lesem přes Mt Bentem (980m) a vyjít přímo u brány Daimon, což je hlavní vstup na Koyasan. I když ve městech jsou už sakury dávno odkvetlé, tady byly právě v plném květu, tak jsem si jeden utrhla a v peněžence vylisovala.

Od brány jsme šli už přes vesnici a prošli přes areál Garan chrámu. Legenda praví, že zakladatel Shingon Buddhismu Kobo Daishi, zvaný Kukai, během studií v Číně hodil své obřadní kopí a to se zapíchlo do stromu na Koye. Když pak přemýšlel, kde založit centrum svého učení, došel k tomu stromu a tam se rozhodl vybudovat první chrám. Strom je možné najít mezi hlavní halou a pagodou chrámu Garan.

Písčitá cesta vede až na náměstí vesnice a zde se nachází Kongobuji temple. Poprvé jsme chrámem jen prošli, ale já měla tušení, že tu  má být kamenná zahrada. Došli jsme až na ubytování, které jsme měli v chrámu Sekishoin. Na Koye není moc normálních ubytování, spíš se zde turisté ubytovávají přímo v chrámech a ráno se mohou zůčastnit motliteb a dostanou tradiční mnišskou snídani. Pokoj jsme měli velký a s vlastní koupelnou. Také topení tam bylo, což se ten den hodilo, neb bylo pouze 7 stupňů.
Válečná porada, jak proběhnou další dva dny, nevedla k žádnému rozumnému výsledku, tak jsme ji přerušili a šli podruhé do Kongobuji chrámu, tentokrát jsme zaplatili vstup 500Y a konečně našli onu kamennou zahradu. Také jsme viděli místnosti chrámu s malovanými posuvnými stěnami (nesmí se fotit). Po drobné výměně názorů, kam půjdeme na jídlo, jsme přešli celou vesnici skoro až k Daimon bráně a tady jsme našli malou, úplně prázdnou restauraci s anglickým lístkem. Na výběr byl udon, rýže s masem (don) nebo rýže a curry. Každý jsme si dali něco jiného a jídlo bylo moc dobré.

Naše ubytování

Zase přejít celou vesnici a hned za naším ubytováním začíná nejznámější a nejkrásnější lákadlo mt. Koyi a to starý hřbitov Okunoin. Ten má na délku 2 kilometry a na konci je chrám Todoro a mausoleum Kukaie. O tom se věří, že nezemřel, ale čeká v mauzoleu ve věčné meditaci na příchod budoucího Buddhy. Na hřbitově je přes 200,000 náhrobků, od nových po téměř rozpadlé a zarostlé mechem. Vyšlo nám pěkné počasí a tak jsme neviděli hřbitov tak, jak je to běžné, čili v dešti a mlze, i tak měla naše procházka velké kouzlo ještě umocněné tím, že jsme šli za soumraku a cestou potkali jen pár lidí. Před posledním mostkem k Todoro hale je řada soch, které se polévají vodou jako motlitba za zemřelé příbuzné. Při zpáteční cestě jsem konečně našla místo, kde je v dřevěné budce schovaný kámen. Legenda praví, že kámen se každému zdá tak těžký, jak jsou vážné jeho hříchy. Asi jsem hříchy obtěžkána nebývale, ale já ho nezvládla ani nadzvednout, natož přemístit o polici výš. Ségře se to taky nepodařilo, Roman zatnul zuby a zvládl to nahoru i dolu.
Do našeho chrámu jsme se vrátili skoro za tmy a chodba byla úplně plná hlasitých evropských důchodců, kteří přijeli autobusem se zájezdem. Rychle jsme se tedy klidili na pokoj, dohodli se na etapách trailu na příští dny a v osum šli spat.

Japonsko den 8. a 9.- Fuji, Tokyo

Sobota 26.3.

Budík zvoní 6.00 a já vystrkuji nos do vymrzlého pokoje a vykouknu z okna, jestli má cenu drápat se na pagodu na focení Fujisan s vycházejícím sluncem. Nemá. Dokola jsou mraky a na střechách leží poprašek mokrého sněhu. Až do devíti po hodině kontroluji polohu mraků, ale žádná změna. Mrznu a nedaří se nám rozjet topení. Tom se jde podívat k rodičům do pokoje a zjisťuje, že ti topí. Po patnácti minutách ladění topení konečně začne foukat teplý vzduch. Termostat ukazuje drsných 7 stupňů. Tepla si moc dlouho neužijeme, za deset minut balíme. Paní domácí tvrdí, že v poledne se to rozfouká a hora bude vidět. To už jí nevěříme, ale stejně jdeme na vyhlídku k Chureito Pagodě. Vede k ní spousta schodů, které zametá četa dvaceti zametačů. Je tu pár turistů, kteří stejně jako my smutně hledí do mraků. Asi dvacet minut hypnotizujeme obzor, ale je to marné, takže píšeme Lůďovi sms, ze s nimi pojedeme vlakem do Tokya v 10.48. Vracíme se do hostelu, paní domací je smutná, že jsme horu neviděli a dává nám maličké kitkat jako bolestné. Na zastávce Gekkoji se setkáváme s Luďou a Verčou a vlakem se přesouváme do Otsuki. Na zastávce měli ceduli, že lístek koupíme ve vlaku, ale průvodce kolem nás prošel třikrát a žádné peníze nechtěl. Jsme zmatení, ale vnucovat se nebudeme. V Otsuki vystupujeme a čekáme na rapid train do Shinjuku a Luda nám odkrývá tajemství, že ve všudypřítomných automatech na pití mají také horké nápoje. 

tak skoro, no..

V Shinjuku na nádraží se nám nedaří sehnat volné skříňky, takže musíme táhnout bagáž s sebou. Mám tu vytipovanou conventor belt sushi restauraci, ale je na ni dlouhá fronta. Cestou jsme viděli ještě jednu, tak to jdeme zkusit do ní. Tam dostáváme místa hned a nadšeně vyhlížíme ty správné talířky. S Verčou luštíme ceny a japonské nápisy, Luďa prostřednictvím vedle sedícího japonce zkouší objednávat. Pak už zvládáme obednávky sami, stačí zakřičet na kuchaře, co chcete a kolik toho chcete a pokud vás slyšel, do pár minut vám dá vytoužený talířek. Dáváme si lososa, salát z krabích tyčinek, tuňákové rolky, unagi i anago úhoře (eel je prostě nejlepší).
S plnými bříšky pokračujeme dále a daří se mi najít skříňky v chodbě nějakého obchoďáku. Takže do samurajského muzea už můžeme nalehko. Vstupné je 1800Y na jednoho a mají tu stará samurajská brnění, meče i další vybavení, zaměstnanci vám k exponátům nečo poví a také uvidíte ukázku tréninku s katanou. Čekala jsem, že muzeum bude vetší, i tak se mi ale líbilo. Vyzvedli jsme si zavazadla a jeli odložit věci do hotelu. Přeplněnou JR linkou jsme jeli jen tři zastávky, i tak jsme si ale stihli užít pravé Tokyjské mačkanice. Pak už jsme přesedli na metro a ze zastávky Suitengumae došli k soutoku řek, kde byl náš kapslový hotýlek. Na fotkách na bookingu to vypadalo, že budeme mít kapsle otevřené z boční dlouhé strany, ale měli jsme ty pravé buňky s otvorem u nohou. 

 
S Tomem jsme jen odhodili věci a mazali zpátky na okraj Shibui, kde jsme měli sraz s Budíkama. Ti měli trochu zpoždění, já si tak aspoň mohla projít drogerii a dali jsme si v pekárně dobrůtky. Společně jsme pak zašli do Kiddy Landu, což je pětipatrové hračkářství plné japonských postaviček, ale také Snoopyho nebo Starwars. Chtěla jsem si koupit Kapybarasana, ale Tom se na mě škaredě koukal. Cestou do Shibui jsem to vzala bočními uličkami, které byli úplně chcíplé, zato to asi byla čtvrť drahých kadeřnictví, protože jsme jich potkali spoustu, nejlepší bylo to s červeným brokátovým interiérem (jako když skřížíte vykřičený dům a zámek Ludvíka XIV.). Na jedné z hlavních ulic v Shibui jsme konečně potkali restaurace a obchody, ovšem problém “na co půjdeme” se rychle změnil v problém “kde mají volný stůl”. V Tokyu to vypadá, jako by všichni lidi jedli ve stejný čas- restaurace jsou buď úplně prázdné, nebo se na ně stojí dlouhá fronta. Takže když nás ze čtvrtě restaurace rovnou nevyhodily, zůstali jsme tam, i když se jen za sednutí platili čtyři stovky za osobu. Dala jsem si talíř smažených brambor a seafood (který jsem z většiny dala Tomovi), Luďa měl “malou” porci čtyř kuřecích řízků a Tom s Verčou zapékané brambory s párkem a slaninou, které jim číšnice oflambovala ručním plamenometkem přímo u stolu. Tom si ještě dal kuřecí maso s majonézou a mořskou řasou. Taky jsme si dali horké saké.
Úplně přecpaní jsme se dovalili na slavný přechod v Shibui, který je hned u stanice metra a na jednu zelenou zde ve špičce přejde až tisíc lidí. Nevím, jestli je sobota deset večer špicka, ale lidí tu byli mraky. Na jednom z rohů je socha pejska Hitchiko, který byl zvyklý na zastávce čekat na svého pána a poté, co pán umřel, Hitchiko na něj stále den co den na stejném místě čekal. Vyjeli jsme do proskleného průchodu ve stanici metra a nafotili přechod i zvrchu a pak už jsme jeli do kapslí. 

Shibuia crossing

Luďa má hlad

Neděle 27.3.

Noc v kapsli byla dobrá. Trochu jsem se toho bála, že to tam bude klaustrofobické, ale kapsle je docela široká i vysoká a zadní strana u nohou se nezavírala, pouze jste si stáhli rákosovou roletu, která je průsvitná. Hotel měl pět pater- na jednom byla recepce a kuchyně, jedno patro bylo pro ženy, jedno pro muže, jedno bylo smíšené (tam jsme spali) a v posledním patrě byli sprchy. Při objednávání kapslí je třeba si dát pozor, do jaké části si místo kupujete. Když jste chlap a koupíte buňku v dámském patře, tak vás tam fakt nepustí. 

Vzbudila jsem se jako poslední po deváté a v deset se nám podařilo sbalit a vydat se na poslední den do Tokya. Batohy jsme odložili do skříňek na zastávce Kayabacho, koupili levnější celodenní lístek na metro za 600Y a vyrazili do Akihabary. To je čtvrt s elektronikou a otaku obchody (amine a manga postavičky) a když se řekne Tokyo, každý si vybaví obrázek právě z tohoto místa. Pokud chcete nasát koňskou dávku Japonské šílenosti, jeďte do Akihabary! Reklamy, aifouny, videohry, arkády, reklamy, reklamy. Oči nám vypadávali z důlků. Na snídani jsme si dali výbornou palačinku, tentokrát byla i správně křupavá. Tom s rodiči si pak šli dát jestě Ramen, já si mezitím prošla obchoďák s manga figurkami a dalšími věcmi. Na zpáteční cestě jsem nečekaně potkala s Luďou a Verčou. Předali jsme si typy a zase se rozešli.
Po hlavní třídě jsme pokračovali až k Ueno parku, kde začínali kvést sakury a i když to ještě zdaleka nebyla ta pravá krása z reklam cestovních kanceláří, zem byla úplně zaskládaná skupinkami užívajícími si hanami (japonská specialita pro období květu sakur, česky by se dalo říct piknik, doslovně to znamená “koukání na květy”). Na jezírku jezdili lidi na šlapadlech, okolo lítali racci a ve vzduchu bylo jaro. 

Akihabara

hanami v Ueno parku

Ze zastávky Ueno jsme sjeli metrem do Shibui a podívali se na přechod i Hatchika ještě za denního světla. Měla jsem najitý obchod, kde by měli mít obaly na telefony, ale moc jich tam neměli a na můj starý model tam nebylo skoro nic. Pěsky jsme se vydali do Yoyogi parku, cestou jsme prošli bleší trh plný starožitných obludností i pěkných věcí. V parku jsme si na chvíli sedli a pozorovali japonskou mládež, jak si natáčí své taneční kreace. Vedle Yoyogi parku je svatyně Meiji Jingu, zasvěcená císaři Meiji (první vládce moderního Japonska) a císařovně Shoken (vysvětlující vsuvka- v Japonsku jsou dvě hlavní náboženství, které během staletí začala slušně koexistovat. Původní shintoismus, který uctívá bohy přírody a z Číny dovezený Budhismus. Zjednodušeně se dá říci, že co je chrám (-ji), je budhismus a co je shrine/svatyně (-jingu), je shintoismus). Postaven byl roku 1920, ale během druhé světové války byl zničen. Chrám se nachází uprostřed krásného lesa plného vysokých mohutných stromů a svou přirozenou hnědou barvou do něj pěkně zapadá. Velmi často jsou tu k vidění tradiční svatby a nám se také poštěstilo jednu vidět. 

Shibuia crossing za dne

blešák před Yoyogi parkem

cesta k Meiji Jingu

Kousek od jižního vstupu je nákupní třída Takeshita dori. To je ulice plná obchodů a restaurací hlavně pro mladé a v průvodcích se dočtete, že bývá o víkendu přecpaná. To můžeme potvrdit, protože v neděli odpoledne se tam nedalo hnout. Opět jsem zde nesehnala nový kryt na telefon, tak jsem si aspoň dala cukrovou vatu v patře nad obchodem Etude house. Vata chutnala jinak, než ta naše česká. Byla ještě víc sladká a v puse mizela mnohem rychleji. Zde podruhé neplánovaně potkáváme Luďu s Verčou a chvíli tečeme davem spolu, pak se rozpojujeme a za dvacet minut na sebe opět narážíme. Spolu pak jdeme do restaurace, kde dělají steaky. Stůl dostáváme po pár minutách, ne tak anglické menu. Vybíráme podle obrázků a objednáváme spíš rukama než slovně, ale všichni dostávají to, co chtěli. 

 
Po večeři nastává čas rozloučit se s Tokyem, dojet si pro batohy a jednokolejkou (vyjíždí od budovy World trade centra, kde jsme byli před týdnem na vyhlídce) se dopravit na letiště. Jsme tu dost brzy a několik hodin se radujeme, že Manila během minulého týdne zmizela v hlubinách moře, protože náš let stále nebyl na tabuli. Nakonec se tam ale objevil, my si prošli check in a všechny kontroly a s ostatními seděli, dokud se nenalodili na své letadlo do Dubaje.
Filipínci jako vždy nezklamali a let měl hodinu zpoždění, takže jsme se domů dostali o půl osmé ráno a v osum pěkně naklusali na auto do práce. V letadle jsem se moc neprospala a nebudu lhát, bylo to drsné pondělí. 

Nejlepší stránky o zajímavých místech Japonska jsou rozhodně http://www.japan-guide.com/

Všechny fotky tradičně na rajčeti, tentokrát rovnou ve třech galeriích
Tokyo, Nara, Hiroshima 
Miyajima, Himeji, Kyoto  
Magome, Tsumago, Matsumoto, Fuji, Tokyo

A jako bonus dokonalé video o historii Japonska