Bicol- vykoukne sopka z mraků či nevykoukne

Se žralokem jsme si už zaplavali (pravda, nevyšlo to úplně jak z pohlednice, ale i tak to stálo za to), je na čase splnit druhý bod našeho výletu- sopku. Zpáteční cesta do Legazpi už nebyla tak komfortní jako cesta odtama, van byl plný filipínců, ale dostali jsme místa vepředu u řidiče, takže pořád ještě pohoda. A řidič jel neobvykle klidně a rozumně, což je tu věc nevídaná. Až třetí tryciklář věděl, kde je áš hotel, za 70 peso nás odvezl kamsi do města a přes pěší chodník kolem řeky až k hotelu. Tam nám otevřeli až na třetí zazvonění (začínali jsme být lehce nervózní, v jaké díře jsme se to ubytovali, ale na agodě měli velmi dobré hodnocení..). Nakonec to tam bylo moc fajn, milí majitel nám i poradil, kam se máme zajet podívat a jak se tam dostat. Jsou tu tři místa, odkud je na sopku Mayon nejkrásnější pohled- ruiny Cagsawa, Sleeping Lion Hill a Lignon Hill. My nejdříve zvolili to první.

Cagsawa ruins jsou zbytky kostela, který byl rozbombarován při výbuchu sopky v roce 1814. Dostanete se tam buď tryciklem (což věřím nebude zrovna levné), nebo jeepneym. V Legazpi jezdí pouze jedna linka Legazpi-Daraga, tak to nemůže být nic těžkého. Sebrali jsme tedy cestovatelského ducha a poprvé za náš osmiměsíční pobyt na Filipínách jsme si odmávli jeepneyka. Je to docela jednoduché, prostě stojíte u silnice a když kolem jede jeepney, buď zastaví sám, nebo na něj mávnete. Pro jistotu jsme se zeptali řidiče, jestli jede do Cagsawy a pak už jsme vlezli do doteď zapovězeného stroje. Narozdíl od Manily tu jezdí jeepney skoro prázdná. Auto je to vskutku pozoruhodné, místo sedaček jsou zde dvě dlouhé lavice, palubní deska je ze svařeného plechu a budík tam nefunguje ani jeden (klaxon, v celé asii důležitější součástka než volant, měl jeden vůz přes tlačítko domovního zvonku). Samotnou etiku jízdy jeepneym jsme měli už dávno nastudovanou z youtube videa, proto jsme zcela profesionálně zvládli vystoupit v Cagsawě. Ještě jsem zapomněla říct, že jízdné stojí 8 peso (4 koruny).

Od silnice je to dvěstě metrů ulicí a přes veliký mový most (nějak nevím, co tam s ním budou dělat). Zaplatíte vstup 10 peso a můžete se neomezeně kochat krásou ruin, rýžových polí a hlavně sopky. Hlavně sopky, když není v mracích. A to ona dnes byla.

Je čas konečně si něco říct o Mayonu. Filipínská deska se střetává s deskou Euroasijskou, na tomto střetu je hromada hornin nazývající se Filipínský mobilní pás (jo, trochu jsem wikipediovala :P), který vlastně tvoří ty filipínské ostrůvky. A jak se ty desky drtí a taví, roztavené horniny se prodírají nahoru a tvoří sopky (všichni proces známe, že). Filipíny jsou země tektonicky aktivní a sopek tu není málo. Mayon volkano je s Taalem ta nejznámější, tvoří totiž naproto dokonalý kužel. Je to stratovulkán (stejně jako Krakatoa nebo Vesuv), je vysoká 2462 metrů a je velmi aktivní. Bouchá co chvilu a čadí nonstop. Dá se na ni vyjít do výše cca 2000 metrů, ale od zimy 2014 jsou výpravy zakázány kvůli zvýšené aktivitě.

Prošli jsme si ruiny kostela, které jsou krásné a spolu s obrostlými stromy a sopkou na pozadí mají pohádkovou atmosféru. Podél plotu komplexu stojí stánky s blbostmi a ozrutami, ale koupili jsme si ovocný shake, Tom v místní speciální úpravě s chilipapričkami. Nebylo to vůbec špatný, ale půl litru se toho vypít vážně nedá. Poprchalo, tak jsme si na hlavní chytli jeepney zpátky a šli si dát odpoledního šlofíka.

Poté, co jsme zregenerovali síli, byla zvolena destinace Lignon Hill. Trycikláři nasadili drzou cenu, ale pak to jednoho přešlo a svezl nás za námi nabýdnutých 80 peso. Nejdřív jsme si prošli místní ZOO, která byla plná uřvaných dětí a pak jsme zahájili výstup na kopec. Pro líné a tlusté filipínce jetu kyvadlový expres, ale nejsme žádná béčka a nahoru jsme došli sami. Nutno říct, že sklon kopce byl poctivý. Už jsme byli dost hladoví a mapy slibovali na vrcholku nějaké restaurace, ale byl tam akorát prd. A stánek s bukem za 50 peso, což se nedá odmítnout. Na ruinách se snámi chtěla vyfotit skupinka filipínek, tady jsme se fotili s Indem. Hlavně že z toho mají radost. Je tu zipplina se sopkou na pozadí, ale je dost krátká a sopka stejně byla celá v mracích, tak jsme adrenalín oželeli. Věřím, že z vrcholku Lignon Hillu bude na Mayon nejhezčí pohled. Tak třeba někdy příště.

Celé Legazpi

docela kopeček

Po sestupu jsme nastoupili do jeepneyho a modlili se, aby jel tam, kam jsme chtěli. To znamená objet celé město a zastavit poblíž obchoďáku. Klaplo to na jedničku, dokonce jsme vystoupili u lokálního food marketu, který jsme si nadšeně prošli, nicméně nic nepozřeli (vážně, nic pro slušný žaludek). My se radši najedli v mallu v McDonaldu. Bílí sem asi moc často nezavítají, protože na nás všichni čuměli. Opět jeepneym jsme se úspěšně dostali k ubytování a začali jsme se považovat za profíky na lokální způsob přepravy.

 

Původní plán vstát druhý den brzo a hned vyrazit na vyhlídku na sopku sešlo, protože jsem chrápala pěkně dlouho. Ale i tak bylo jasno, tudíž jsem zavelela, že chci ještě jednou do Cagsawy. Zašli jsme si do pekárny pro snídani a skočili do prvního Jeepneyho. Po nějaké době se ozve Tom, že se mu zdá že jedeme špatně. Zeptala jsem se tedy řidiče, jestli jede do Daragy a on že jo. Tak jsem se uklidnila. Po dalších pěti minutách vytahuje Tom GPSku a hlásí, že jedeme zpátky do města. Tak jsme vystoupili, chytiti jeepney na druhou stranu a jeli zpátky. Tenhle ale taky do Daragy nejel. Nevadí, došli jsme pěšky na křižovatku,zahly za správný roh a tam nastoupili do třetího, který už nás dovezl na správné místo. Ruiny byly plné lidí a zaskládané plagáty, protože se tam zrovna běžel závod k sopce a zpět (zdá se to skoro nemožné, ale někteří filipínci opravdu běhají). Nafotila jsem tisíc fotek sopky a dalších tisích za mostem mezi rýží a kravami. Zbývalo nám ještě dost času, tak jsme se přesunuli do Legazpi k přístavu, vedle kterého je Sleeping Lion Hill. Prošli jsme úplně prázdný obchoďák, obešli kopec, ale cestu nahoru jsme nenašli (byla to asi silnice hned u východu z obchoďáku), tak jsme se na to už vyprdli a jeli zpátky na pokoj. Jeepney s námi projel všemožné uličky a stejně nás nakonec dovezl kam jsme chtěli. Z toho jsem usoudila, že můžete nastoupit do jakéhokoli jeepney a po neurčitě dlouhé době vždycky dojedete do cíle. Cesta zpět do Manily byla pěknej opruz, Cebu Pacific nezklamalo a mělo dvě hodiny zpoždění a ještě půl hodiny navíc kroužilo nad Manilou. To, že náš řidič ztratil parkovací lístek a jezdili jsme po letišti tam a zpět, už byl jen nepatrný detail :)

Bicol- jde se plavat se žralokem

Filipínci mají rádi volno a slaví úplně všechno. I čínský nový rok. Ten vyšel na čtvrtek a tak si stačilo vzít jeden den dovolené a měli jsme čtyři dny volna. Otázku jak je využít a kam se jet podívat zodpověděla moje touha vidět pořádnou sopku. Na to jsou Filipíny skvělá destinace, aktivních sopek tu mají dost. Na obálce nejprofláklejšího průvodce Lonely Planet je jedna nádherná, tak proč se nejet podívat zrovna na ni. Jmenuje se Mt. Mayon, hned pod ní je město Legazpi, kam létá několikrát denně přímý let z Manily a o 50 kilometrů dál je městečko Donsol, kde si můžete v moři zaplavat se žralokem obrovským (whale shark).

 

Letěli jsme v osum ráno s Cebu a měli zpoždění ani ne půl hodinky, což je u této aerolinky věc nevídaná. Tom měl zrovna z fotbalu rozedřené koleno, tak jsme si za pár peso připlatili sedadla u nouzových východů, což byl skvělý tah, protože tolik prostoru na nohy jinde v letadle nedostanete. Už ze vzduchu jsme viděli špičky dvou sopek (před Mayonem je ještě jedna menší) a při výstupu jsme uviděli Mayon v celé své kráse, zrovna nebyly žádné mraky. Měli jsme ale naplánováno přejet rovnou do Donsolu a sopkou se kochat až o víkendu. Na letišti se vás snaží nacpat do taxíku, který vás do Donsolu doveze za “pouhých“ 1500 peso, my ale vzali tricykl za 50, nechali se odvézt na bus terminal a skočili do vanu Legazpi-Donsol za 75 peso na osobu. Van byl zrovna úplně prázdný a zde se jízdní řády nevedou, prostě se odjíždí pouze tehdy, když je dopravní prostředek plně obsazen a hned se přistavý van nový. Vypadalo to tedy, že tu strávíme dost času. Ale za pár minut přisel Evropan s dvěma asiatkama a že potřebují stihnout loď z přístavu, tak jestli se s nima nesložíme a nezaplatíme si van celý. Po domluvě jsme jim dali 300 peso, oni doplatili zbylých 1000 a jelo se. Takovou luxusní soukromou dopravu jsme měli, vůbec se to nedalo srovnávat s přepravou po Palawanu. Bicolský venkov se nám moc líbil, není tumoc aut, je tu docela čisto, všude samá rýžová pole, malé vesničky a les. Cesta rychle utekla, v Donsolu nás řidič vyhodil u shromaždiště tricyklů a za dalších 50 peso jsme se dostali do resortu Amor Farm Resort. Ubytování a turistické centrum je tu za městem, z jedné strany silnice resorty a moře, z druhé rýžová pole, dokonce tu mají i chodníky! Prostě krása. 

tak takhle roste rýže

Posadili nás do restaurace a běhěm čekání na pokoj jsme si dali oběd a já mangový shake. Tom si šel dát šlofíka, já se courala po okolí a po pláži. Již tradičně filipínsky je tu moře prvních 500 metrů mělké, váleli se tu chcíplí krabové a ve vodě jsem viděla čtyři medůzy, tak to na koupání moc nebylo. Nakonec jsem se k odpolednímu odpočinku přidala i já a chrápala jsem asi do čtyř. Měla jsem strašnou chuť na ovoce, tak jsme chytli tricykl a řekli řidičovi, ať nás zaveze na trh. Bylo to jen kousek od místa, kde nás vyhazoval řidič vanu, jedna ulička plná stánků s masem, rybama, rýží i ovocem. Koupili jsme manga a banány a courali se po městě. Došli jsme až k moři, kde byla rybářská vesnička a dýchala tu chudoba a smrádek. Byl čas na návrat do resortu. Mango jsem si nechala v restauraci oloupat, banány jsme zvládli sami a šli jsme chrnět.

 

Amor Farm resort

rybí trh

ryby kulaté, ryby placaté..

okrajové části Donsolu

je libo ostříhat? či namasírovat skalp?

V pátek ráno jsme po snídani sbalili potapěčské brýle a opalovák a že jako zkusíme ty žraloky. Plavbu si můžete koupit pouze v turistickém centu, stojí to 850 peso na jednoho a že uvidíte žraloka zaručeno samozřejmě není. Bylo škaredě, ne zrovna teplo a chcalo, ale stejně jsme to zkusili. Za deset minut nám sehnali čtyři další lidi do loďky, tak jsme si půjčili ještě jedny brýle a ploutve a mohli jsme na moře. Jeli s námi dva číňáci a pár z Dánska. Dali jsme se do řeči, prý už jsou půl roku na cestě kolem světa a Filipíny v plánu neměli, tak jsme jim dali pár typů. Po hodině křižování vody se najednou všechny lodě velikou rychlostí rozjely ke stejnému místu. Někdo uviděl žraloka! U cíle nás náš gájd pozhazoval do vody, tak jsme se přidali k chumlu dvaceti lidí a v tmavé vodě plné planktonu jsme hledali tu velkou rybu. Nejdřív jsem viděla prd, ale pak mě guide čapl za ruku, stáhl pod vodu a ukázal, kde mám hledat. A fakt tam byl! Přímo pode mnou, obrovská puntikatá zada. Kochala jsem se na několik nádechů (šnorch nevedu) a pořád byl žralok pode mnou, takže musel být fakt obrovský (nesvítilo slunko, tak nebyl dobře viděl a krom zad jsem zbytek žraloka neviděla. Pak už se přeze mě přehnala tlupa lidí a žralok byl v čudu. Nevadí, viděla jsem ho, Tomáš taky, takže mise splněna. Vyhrabali jsme se zpět na loď a další hodinu bloudili podél pobřeží, ale dalšího jsme nenašli. Po dvou hodinách na lodi jsme se s ostatníma domluvili, že to ukončíme, pršelo a byla fakt zima. Koupila jsem si žraločí magnetky, vrátili jsme se na resort, dali si oběd a zase vytuhli. Odpoledne jsme šli asi na hodinku na procházku, protože v okolí není krom žraloků nic zajímavého. Teda, ještě jednou atrakcí je Donsol slavný- světluškami. Večer se jede lodí po řece a kocháte se světluškami. Prý tu svítí celý rok. Tak jsme si zamluvili loďku na osmou večer a při čekání jsme si dali večeři. Tom chtěl zkusit slavný Bicol Expres, lokální specialitu, vepřové maso s chilipapričkami. Měl trochu obavy, ale nakonec zas tak strašně pálivé nebylo. V šest večer začalo opět pršet. V sedum stále pršelo. Po dlouhých úvahách, jestli světlušky svítí i za deště, jsme se radši šli zeptat hošana z obsluhy (všechen personál resortu byl čtyřprocentní) a ten nám potvrdil, že fakt za deště nesvítí. Dal nám za pravdu, že teda nemá cenu na řeku jezdit, plavbu jsme zrušili a šli do pelechu.

Další den jsme se z rána přesunuli zpět do Legazpi, ale o tom až příště.

 

 

hajzl uřvanej

na procházce