Přes rýži a dvě sopky až na pláž- Bali den 2. a 3.

Neděle 28.8.

Snídani jsme si objednali na sedum ráno a přesně v sedum nám ji donesli na terasu. Jestě musíme zaplatit pokoj a před osmou si jdeme pro auto-mrzáčka a jedeme na sever na rýžové terasy Tegallalang. Parkujeme na ulici a po chvíli hledání najdeme schody dolů mezi políčka. Jsme tu mezi prvními a je tu krasný klid. Procházíme celou trasu stezek mezi terasami, platíme jedno mýto místním farmářům, trochu se bojím, když Toma pronásleduje křivonohý polonahý děda se srpem za pasem, ale nakonec to vzdá a odchytí na focení radši tři holky. Jdeme čím dál hlouběji do údolí, ale už se nám cesta moc nezdá, tak se radši vrátíme a projdeme dědovi se srpem přímo po dvorku domku. Tam nás rovnou pozdraví jeho manželka, oblečená pouze v sukni. Daří se nám najít správnou cestu a můžeme se vrátit  po schodech nahoru k autu. Procházka nám zabrala necelou hodinu a jsme úplně spocení.

O kousek dál odbočujeme doprava a po kilometru zastavujeme u chrámu Gunung Kawi Sebatu. Vstupné tu teď ráno nikdo nevybírá a krom tří japonek jsme tu sami. Je tu několik jezírek a bazénků, kde věřící provádějí očistné koupele, teď tu ale bohužel nikdo není, takže žádný koupací rituál nevidíme.

Dál míříme stále na sever až na okraj kráteru sopky Batur. Hned parkujeme na prázdném parkovišti, že si uděláme fotky výhledu na Batur, jezero dole a majestátní Agung vpravo, ale běží k nám nějaký obejda, že prý musíme zaplatit 70 tisíc, protože jsme zastavili na území geoparku a fotíme si to tam. Dohádáme se s ním, řekneme, že nezaplatíme nic a jedeme pryč. O pár set metrů dál je další parkoviště, bez obejdy, za to s pár turisty, tak zastavíme tam, nafotíme fotek kolik chceme a rovnou si zajdeme do restaurace s krásným výhledem na jednu porci smažené rýže. 

Čeká nás sjezd až k severnímu pobřeží a pak ještě třicet kilometrů západně k chrámu Brahma Arama Vihara. Ten je budhistický (i když sochy hinduistických bohů prosákli i sem) a na kopci je pyramida se zvonovými stupami, taková zmenšenina velmi slavného chrámu na Jávě, Borobuduru. O tři kilometry dál jsou horké prameny. Trochu se vykoupeme, ale vedro je samo o sobě dost hrozné, natož se ještě máčet v horké vodě. Tak oschneme a jedeme pryč. Další zastávka na výbornou restauraci (mají otevřeno až od pěti a jsou tři odpoledne) a na pláž (ve smradlavé vesničce mezi loděma a pár odpadkama) se moc nevyvedla, tak opouštíme pobřeží a škrábeme se na další sopku k jezeru Beratan, kde je známý chrám na jezeře Pura Ulun Danu Bratan. Okolní kopce i většina jezera je v mraku a trochu mrholí. Tady už je turistů víc, ale pořád se davům úspěšně vyhýbáme. 

 
Čeká nás ještě náročná cesta na další ubytování a já se po včerejší “nehodě” bojím, jak budou vypadat silnice, když jedeme do hor mimo hlavní cesty. Proto velím rychlý přesun, ať to stihnem ještě za světla. Ujedeme sotva kilák a na ceduli píšou, že máme odbočit z hlavní silnice na úplně rozpadlou cestu. Jsme dost nedůvěřiví, ale zkoušíme to, protože tam jede víc aut. Cesta se za chvíli zlepšuje v pěknou novou asfaltku, ale zato dost uzoučkou. Máme před sebou velké auto, tak se ho držíme, ať nás vede. Po deseti minutách začína pršet. Po dalších pěti chcát a udělá se úplně tma. Auto před námi odbočuje a nám se mlží sklo (vůbec nám to nepřipomělo zážitek z Kuala Lumpur). Ihned podávám Tomovi svoje triko a on za soustavného otírání skla, poslepu a za mého navigování přijíždí na rýžové terasy Jatiluwih. I za deště a skoro za tmy vidíme, že je to tu nádherné. Ubytování jsme měli mít sedmset metrů od hlavní vyhlídky, ale v mapách je to značeno špatně a my musíme ještě půl kilometru po rozbité cestě do kopce. Tam to konečně je. Máme pěkný bungalov mezi kávovými keři a kakaovníky. Už nemám sílu nikam jezdit a tak si objednáváme jediná dvě jídla, co tu nabízí a to smaženou rýži a rýži s různými přílohami. Po náročném dni a ještě náročnější cestě jdeme spát v sedm.

neznámý chrám cestou k zavřené restauraci

kozatá bohyňa.. nebo snad démon?

mapa den 2.

Pondělí 30.8.

Vstáváme před šestou, balíme se a čekáme, než nám udělají snídani. Rychle dojíme, zaplatíme za chatku a jedeme na vyhlídku na rýži. Měli by tu být cesty skrz celé údolí, ale protože jsme se po rýži poflakovali včera ráno, dnes už jdeme jenom kousek. I když by to tu určitě stálo za celodenní procházku, je tu nádherně. Protože se včerejší skratka úzkou silničkou vyplatila, jedeme po ní zase na Pura Ulun Danu Bratan, ať to máme i se slunkem a výhledem na celé jezero. V osum ráno je tu asi deset dalších turistů a dost místních se připravuje na nějaký rituál.

ráno mezi kávou a kakaovníky

ráno mezi kávou a kakaovníky

Teď už míříme zpátky směrem k městu, po dvaceti kilometrech odbočujeme z hlavní silnice a jedeme na Monkey Forest. Zkásnou nás o 35 tisíc (dva vstupy a parkovné) a opět jsme tu skoro sami. Na fotkách jsem viděla, že tu mají být krásné pralesní stromy, ale nepotkali jsme ani jeden. Ale chrám se mi velmi líbil, byl v lese, pěkně udržovaný, ale zároveň zarostlý mechem a hopsali si po něm opice. Už mi docházela baterka ve foťáku, tak jsem se musela hodně krotit, jinak bych tu byla schopná vypráskat stovky fotek opičáků. Cesta lesem nebyla nic moc a na závěr vás proženou dobrých třista metrů klikatou cestou zastavěnou stánky s hadrama (to doporučuju ignorovat a jít místo toho napřímo starou cestou podél lesa, kterou teď fikaně zahradili brankou). Kousek od opičího lesa je chrám Pura Ayan Tamun, kam jsem původně ani nechtěla, ale tak když už kolem jedeme, proč tu nezastavit. Chrám je obehnán vodním příkopem a na ostrůvku je za chrámem taky kus lesa s cestičkami. Chrám samotný není nic moc, akorát má pěkné stupňovité věžičky se stříškami z listí. Už máme docela hlad, ale není tu žádná přijatelná restaurace, tak vlezeme do obchodu a kupujeme čokoládové buchty, jogurtové pití a ledňáky.

Blíží se pravé poledne a my přijíždíme k nejznámějšímu chrámu Bali- Tanah Lot. Ten se nachází kousek od turistického centra na jižním pobřeží a stojí na skále v moři, která je během přílivu zaplavená a při odlivu se k ní dá dojít. Tady už se davům nevyhneme a docela rychle se na ostrém slunci přehříváme. Jdu nejdřív až na konec pláže udělat nějaké fotky bez lidí a pak vylezu na druhé straně na útes a fotím i tam. Zjišťuju, že z druhé strany je další chrám na skále s kamenným oknem a na schůdcích k moři vidím velkého varana, který ale stihl utéct dřív, než jsem nažhavila foťák. Při návratu k autu nakupujeme nějaké nezbytné suvenýry a pak nás čeká poslední dlouhý přejezd, do resortu nad plaží Balangan. Cesta skrz mesto je zdlouhavá a náročná, takže když dorazíme na ubytování, shodujeme se, že už žádné další poznávací výlety neabsolvujeme a odpoledne strávíme u bazénu/ na pláži/ u jídla a pití. Rezort je příjemný a klidně bych si tu dovedla představit týdenní dovolenou. Za pět minut pěšky je člověk na pláži, plavat se tu sice nedá, ale na vycachtání a blbnutí ve vlnách je to fajn a je tu svatý klid.

Cibetky jsou tu dost vykořisťovaná zvěř

Další den už jen velmi brzo vstát, odvézt se za tmy na letiště a o půl třetí odpolende už pěkně zase do práce v Manile.

Ještě více krásných fotek na rajčeti

mapa den 3.

Ostrov plný chrámů a rýže- Bali den 1.

Bali bylo naplánováno na srpnový prodloužený víkend skoro dva roky dopředu, protože na Filipínách je v tento čas období dešťů (a letos obzvláště výživné), zatímco v Indonesii vrchol období sucha. Navíc jsem v březnu našla zlevněné letenky přesně na náš termín, tak jsme to měli docela neobvykle koupené půl roku dopředu. Zato všechno ostatní plánování a zařizování jsem dělala docela neobvykle pozdě, tak měsíc dopredu. Když mě napadlo podívat se na půjčení auta, všechny oficiální půjčovny už byly vybrakované. Ony jsou sice dvakrát tak dražší než ty neoficiální, ale zase půjčí auto přímo na letišti a nesnaží se vás pak natáhnout, což se nám tentokrát fakt vyplatilo. Takže bookujem poslední volné auto u EuropCaru a to vetší třířadou potvoru. Zato ubytování bylo velmi levné a všude spousta na výběr.

Sobota 27.8.

Na let ve čtyři ráno jsme se z pátku na sobotu trochu vyspali, budík 1:40 a o půl třetí už jsme byli na letišti. Ač jeden z prvních letů toho rána (Manilské letiště od jedné do čtyř v noci nepremává), Cebu Pathetic se hned podařilo nabrat skoro hodinové zpoždění. Let byl nepříjemný, házelo to, jak kdyby pilot usnul s nohama na hlavním panelu a zdálo se mu o fotbale, ale poslední hodinku už se okolní vzduch uklidnil a my se při zakroužení kolem Bali mohli pokochat sopkami vykukujícími nad mraky. Přistáváme ve čtvrt na devět, vybíráme první million a půl z bankomatu a jdeme si pro auto. Kolega s přítelkyní letěli s námi a pokračují na Gili Islands a protože my pojedeme kolem přístavu, odkud oni vyplouvají, svezeme je s náma.

Nečekaně se mi daří po ostrově navigovat lépe než jindy a tak bez problémů přijíždíme k Padangbai přístavu a stavujeme se na jídlo. Já tu zjišťuji nemilou věc, že jsem sbalila nabíječku s asijskou zástrčkou, ale na Bali mají zástrčky evropské. Budu muset večer koupit tu správnou, jinak jsme nahraní. Máváme kolegovi a sami pokračujeme k naší první zastávce, chrámu Tirtagangga, který je pro mě asi i nejhezčí z celé dovolené. Vstupné je lidové, 15 000 rupií (tisíc rupií jsou necelé dvě koruny). Není to ani tak chrám, jako spíš zahrady s velkými vodními plochami, fontánami a sochami bohů. Právě jezírko má mezi sochami chodníček z jednotlivých kamenů na vodě a dá se tak po rybníčku chodit. Komplex byl vybudován v roce 1948 posledním králem oblasti Karangasem a samotný král zahrady navrhl a také se podílel na stavebních pracích. V nejvyšší terase zahrad měl své letní sídlo, nyní je tam restaurace. Je tu klid, turistů tu také není moc. Tom si před chrámem kupuje zmrzlinu u drobné obchodnice za 25 tisic a já o pár minut později vidím tu samou v obchodě za 12 tisíc. Pak už se necháme natáhnout jen dvakrát, ale chce to vyhýbat se všem pokoutným prodavačům, protože tu platí, že čím bělejší tvář, tím vyšší ceny. Na parkovišti na nás vyběhne borec a chce dva tisíce za parkovné, ale když na něho zamáváme padesátkou, mávne rukou, že teda nic.

Čeká nás delší přejezd po úbočí sopky Gunung Agung méně vytíženou silnicí skrz vesnice. Zjišťujeme, že zdejší psi jsou blbější než ti filipínští a vůbec neuhýbají před auty, což je zvláštní, protože se tu řídí dost agresivně a rychle, navzdory tomu, že silničky jsou hodně úzké. Když se blížíme k chrámu Pura Besakih, zastaví nás první výběrčí vstupného. Až když mu zaplatím a vezmu si lístky, všimnu si, že mě natáhl o deset tisíc, ale už se mi nechce vracet a hádat se. Popojíždíme ještě pětset metrů do kopce a parkujeme na velkém parkovišti dokola obehnaném stánky s levnými hadry. Ujdeme sotva dvacet metrů a už na nás mávají další vykukové z “turistické kanceláře”. Vyslechneme si pěkné povídání o tom, že do chrámu potřebujeme průvodce, jinak že se tam nedostaneme. Cena za průvodce není pevná, ale vetšinou že turisti platí 20 dolarů. To si v duchu klepeme na čelo a oznamíme, že jim dáme padesát tisíc rupií. Nakonec cukneme na šedesát a chlápek nám s kyselým šklebem ukáže na pana Culíka, že ten nás teda provede. Musíme dalších 300 metrů do kopce za soustavného odhánění nabídek na odvoz motorkou.

Pura Besakih je nejdůležitější z chrámů na Bali a říká se mu Mothers temple. Založen byl před více než tisíci lety a při výbuchu sopky v roce 1963 tekla láva jen několik metrů od chrámu, ale samotný chrám neohrozila, což se považuje jako znamení bohů. V komplexu je 23 chrámů, kde každý slouží jiné kastě či jiné rodině a povolání a v centru stojí hlavní chrám zasvěcený Shivovi, který je označen bílými vlajkami. V pravo je chrám Brahmy s červenými vlajkami a vlevo chrám Vishny s vlajkami černými. Kdybysme tu byli dopoledne, uvidíme za chrámem tyčit se mohutnou sopku Agung, ale bohužel jsou už čtyři hodiny odpoledne a sopka je celá v mracích. Obcházíme celý komplex dokola, průvodce Culík nám občas něco povídá, ale skoro mu není rozumnět.

Chtěla jsem ten den stihnout ješte jeden chrám, ale už je pozdě a my se ještě musíme přesunout do Ubudu, kde máme ubytování. Cesta se po zacpané hlavní ulici vleče a když už dorazíme do Ubudu, nejsme schopní se vymotat v zaskládaných uzoučkých uličkách a jednosměrkách. Navedu Toma do ulice, ze které se nám nepodaří odbočit a i když říkám, ať to otočí, protože ulice za chvíli končí v polích, Tom pokračuje dál, až skončíme zaklínění v polích mezi dvěma zídkama a s uraženým levým zrcátkem.

Chytám hysteráka, Tom nadává. S mým chabým ukazováním se mu daří od tama vycouvat a na pidiplácku u stavby nového domu se otočit. Dáme si další dvě kolečka kolem centra, až auto zaparkujeme v dost široké ulici vedle paláce a na hotýlek dojdeme pěšky. Pokoj máme moc hezký a paní je milá a pořád se nám snaží něco nabídnout a jaksi nechápe, že jsme na pokraji sil a jediný co potřebujem, je dát si sprchu a jít na večeři. Je půl sedmý večer a je jasný, že tradiční balijské tanečnice v paláci už nestíháme, což me mrzí, ale stejně mám teď náladu pod psa. Dvacet metrů od ubytování máme restauraci Warung Schnitzel a na řizek se tešíme. K tomu si dáváme mohito a piňa coladu a nálada se trochu spravuje. Jestě nutně potřebuju sehnat tu zásuvku, jinak zítra nikam nedojedem. Na hlavní ulici projdu snad pět obchodů a všude mě posílají dál a dál. Tomovi se aspoň podaří vybrat z bankomatu další peníze a vzdáváme to a jdeme zpátky po druhé straně ulice. Zrovna, kdyz vidím, že Tomovi proběhl pod nohama pavouk velký jak moje ruka (!!!), koutkem oka si všimnu obchůdku s elektrem. Zástrčku mají a tím je mise splněna. Mám chuť ještě na jeden drink, ale všude už jsou alcohol-free a když už najdeme kavárnu s drinkama, tak jsou strašně drazí. Necháváme to tedy plavat a jdeme spát.

Toto je chrám Velkého Jezevčíka v Ubudu

Zoo Zlín

Během prázdnin doma jsem stihla hned dvě Zoo, jednou z nich byla Zoo Zlín. Naposledy jsme tam byli před rokem a půl v zimě a bylo nám (nečekaně) zima, tak jsme ji prošli docela rychle. V létě je to přece jen lepší a tentokrát jsme se tam víc než dvě hodiny slušně zabavili. U zoborožců jsme dohnali skupinu s průvodcem, kde jsme se pokoutným posloucháním dozvěděli například že Zoo je finančně skoro soběstačná, což nebývá moc běžné, že je to ale zároveň nevýhoda v tom, že jim město seřezává dotace, za které by se mohly opravovat výběhy a pavilony.

Nejvíc se mi líbili pandičky červené a mravenečníci, kteří jsou tento rok mým nejoblíbenějším zvířetem. Průchozí voliéra s ara papousky je supr, jen bacha na padající nálože. A taky mají moc hezky udělaný výběh pro kotuly, kdy vám po laně přebíhají přímo nad hlavou. Jediné zklamání bylo, že jsme nenašli lenochoda.

Vstupné: v sezoně 130kč

Otevřeno mají už od 8:30, zavírá se dle sezony 16-18:00

Rozloha: 48 ha i s botanickou zahradou a zámkem

Počet zvířat: přes 200 druhů

http://www.zoozlin.eu/

sošky v africké vesnici