pralesy a čajové plantáže

Taman Negara

Z Kuala Lumpur míříme do největšího národního parku Malaysie, a také údajně nejstaršího pralesa na zemi, Taman Negary. Doslovný překlad znamená “národní park”, asi aby to bylo všem jasný. Dalnice vede přes hory a takový sklon a krucánky na dálnici jsme asi jestě neviděli. Po cestě nás na chytá bouřka, ta ale prestane, když sjíždíme u Maranu na okresku do Jerandutu. Cesta je pohodlná a rychle utíká, před Jerandutem tankujeme, ani nejedeme do města a míříme rovnou na silnici do vesnice Kuala Tahan, kde je headquarter parku. Po několika desítkách kilometru prakticky bez aut a mezi palmovými plantážemi se odvažuji, a jdu řídit poprvé v životě na levé straně silnice. Naštestí má Vajo automat.

Bez obtíží nacházíme ubytování, pokoj máme moc hezký, na to, že jsme v džungli, a jdeme se podívat k řece, která se musí přejet, pokud chcete vstoupit do parku. Dáváme si dobrou levnou večeri v plovoucí restauraci a protože se opět žene velká bouřka, vracíme se na pokoj. Stíháme to tak tak, jen co zalezeme, spouští se liják. Bouře to byla pekelná, blesky lítali, voda padala v proudech a pršelo půl noci.

Druhý den byla hladina řeky o dobrý metr výš a parkovište dole bylo celé zatopené. Převozník do parku ale fungoval a tak jsme se za 2 RM na osobu dostali ke vstupu, kde platíme permit do parku 2 RM/ osoba a 5 RM/ foťák. Okolo headquarteru jsou traily po vyvýšených chodníčcích, takže se prochází moc hezky. Obchazíme Swamp trail a pokračujeme k cíli naší výpravy, a to Canopy Walk. Provazové lávky na stromech se nám líbili už na Borneu a v Taman Negaře mají mít nejdelší Canopy walk v Malaysii. Platí se zde zvlášť vstup a musíte se zapsat do knihy. Dva lidi před námi šel na Canopy walk nějaký čech J Lávky jsou sranda a mají tu dokonce i canopy žebřík, což je ješte o fous zábavnější. Bohužel jsme se k lávkám museli vydrápat na kopec, což v tomhle vedru a vlhku bylo zničující a východ z lávek je zase pod kopcem. Chtěli jsme jít ještě dál až na Bukit Teresek, ale to bysme museli vyjít kopec znovu a to už se nám nechtělo. Tak jsme se vrátili zpatky k centru a šli kousek na druhou stranu a pak už se vydali k přístavišti. V lodičce nazpět na druhý břeh jsem si všimla, že když jsem šla kousek mimo chodníček, nabrala jsem dvě pijavice. Naštestí se ještě nestihli zakousnout. Tom byl bez pijavic, coz je skvelé skore.

Nemohli jsme najít otevřenou restauraci, všechny byly zavřené, asi kvůli dešti. Jedna jediná vařila, tak jsme si dali oběd a vydali se na další cestu.

Cameron Highlands

Že přijíždíte do Cameron Highlands poznáte podle stovek skleníků na zeleninu ve svazích hor. Počítám, že je to zásobárna potravin pro půlku Malaysie. Hlavní centrum Cameron Higlands je mestečko Tanah Rata, ve kterém jsou pouze hotely a restaurace. Ale i v ostatních vesnicích stojí obrovské hotelové komplexy jako v alpách, je to totiž prázdninové sídlo Malajců. Měli jsme příležitost zažít si to na vlastní kůži, protože v době našeho pobytu měli domorodci prodloužený víkend a přijela sem polovina Kuala Lumpur. Je tu příjemné chladno a mnohem méně vlhko než v nížině. Proto se tu daři zemědělství všeho druhu. Nejznámější je tato oblast ovšem svými čajovými plantážemi. Jsou tu dvě velké společnosti- BOH, který má dvě centra, a Cameron Valley Tea. Druhá jmenovaná má plantáže hned u cesty, jižně pod Tanah Rata. V bufetu si koupíte čaj a něco na zub a pak už jen okouzleně hledíte na veliké údolí obsypané čajovými keříky a na vodopád pod vámi.

Měli jsme dost problém najít náš hotel, protože jsem si do mapy neudělala puntík, tak jsme obkroužili celé město dvakrát. Nakonec se mi ale podařilo ho zahlédnout na druhé straně silnice, než jsme ho čekali a tak jsme se úspěšně ubytovali. Hrozně mě bolela hlava a hned jsem šla spát.

Vajo a čaj

pohled z Cameron Valley Tea restaurace

Další den byl naplánovaný trek. Krom čajového ráje je to totiž i ráj trekařů a my už víme proč. Jsou tu totiž krásné trasy deštným pralesem, ale bez negativ deštného pralesa- není tu ani vedro, ani vlkho. Jasně, prales v Taman Negaře je mnohem zajímavější, ale už po dvaceti metrech chůze jste propocení. Tady se při chůzi po rovině vůbec nepotíte.

Vybrala jsem trail 10, který je relativně krátký, vede přes vrchol Gunung Jasar (1670m) a jeho konce má spojovat vrstevnicový trail 11, takže bysme se nemuseli vracet po silnici. Bohužel zjištujeme, že trail 11 byl zcela zničen sesuvem půdy (nebo staveništěm) a přes něj se zpět nedostanem. Velká škoda. Nástup na trail 10 je trochu skrytý, musíte někomu projít zahradou, pak se stezka zužuje, prolezete vydlabanou skálou a už jste v lese.  Nejdříve se jde po rovince, kde jsou spadené stromy, které musíte zábavně přelézat, podlézat nebo prolézat. Pak se dojde na rozcestí, kde se připojuje zničený trail 11 a pak už začíná prudké stoupání po schodech z kořenů stromů. Ale dřív, než jsme se stačili unavit, už na nás vykoukl vrchol. Ten byl totiž částečně odlesněn a postavili na něm spoup elektrického vedení. Projde se pod ním a o pár metrů dál, už zase v lese, je vrchol s mýtinkou. Chvíli jsme poseděli, ale nijak unavení jsme nebyli, tak jsme se dali na sestup. Cesta byla o trochu delší, ale ne tak prudká. I tak se mi podařilo jednou spadnout, naštěstí bez zranění. Trail končí u trafa, to se musí podél plotu obejít a pak pár kilometrů po asfaltce zpátky do Tanah Raty. Cesta byla liduprázdná a nečekaně rychle utekla.

Odpoledne jsme jeli na sever za vesnici Brinchang, kde mají jedno z center BOH Tea (už při přejezdu z Taman Negary jsme se chtěli stavit v centru na jihu, ale zavírají už v 4:30pm, tak jsme si pouze nafotili plantáže). Do centra vede uzoučká silnička a vyhýbání se s protijedoucími auty je zajímavé. Jak už jsem psala, malajci měli zrovna prázdniny a tak tu bylo hodně plno. Dali jsme si dobrý čaj, ucházející čajové cookies a ne moc dobré čajové tiramisu. Odsud má vést asfaltka až na vrchol nejvyšší hory Gunung Brichang (2000 metrů), ale ta se v půlce jaksi vypaří a Vajo není žádný offroad. Byli jsme znaveni a tak jsme výstup pěšky zavrhli a otočili se na cestu zpět. Předjeli nás motorkáři, které jsme o pár metrů dál našli rozsekaný. Vznikla dopravní zácpa (která se na úzké cestičce v horách řeší docela špatně), a tak jsme si tam nějakou chvíli postáli. A o další kus dál nám jeden řidič nenechal vůbec místo a my solidně škrtli o asfalt. Naštěstí Vajo už měl nějaké šrámy z dřívějška, takže ten náš se lehce ztratil.

Na zpáteční cestě k hotelu jsme se zastavovali na farmách a tržištích podél cesty, chtěla jsem si koupit jahody, ale na to, že tu mají spoustu velkopěstíren, tak byly dost drahé. Nejví0c mě zaujala pěstírna hub. Každá houba má své pouzdro a z toho vyrůstá ven.

Orchid farm I Bee farm nestály moc za řeč a na krásné vyhlídce u Cameron Valley Tea plantáže bylo totálně narváno, tak jsme se vrátili, dali si večeři v holandské restauraci, druhou večeři v Indické (kde byla mizerná obsluha, skoro takový filipínský standart) a šli jsme spát.

mezi kaktusy

pěstírna hub

V pátek ráno jsme si dali snídani na Cameron Valley Tea vyhlídce a přehodnotili další naši cestu. Nepojedeme přímo do Melaky, ale vezmeme to přes Ipoh. To znamenalo vyrazit na sever. Dalších 15 kilometrů jsme jeli dvě hodiny, protože silnice byli totálně zacpané. Naštěstí jak skončila rekreační oblast, zmizela i zácpa a my mohli v klidu sjet z hor.

Ipoh a Melaka

O Ipohu jsme si jen narychlo zjistili, že tu mají být chrámy v jeskyních a zenová zahrada. To nám stačilo a vyrazili jsme tam. Ve čtvrti před skalami mají mezinárodní fastfoody a já si s radostí po té spoustě malajských nudlí dala kuřecí burger v Mekáči. Mířili jsme do chrámu Kek Look Toh Temple. Tradiční chrám tu není, mají pouze v jeskyni svatyně a sochy budhy. Taky tu mají krásné veliké krápníky (srdce geologovo plesá) a když projdete jeskyni na druhou stranu, vyjdete zase ze skály do zahrady s jezírky.

Kolem skal byla spousta dalších chrámu, tak jsme u nějakých zastavili a do dvou se šli podívat. První byl zevnitř neobvykle černý, ale hned nám došlo proč. Všichni tam vyhulovali vonnými tyčinkami a tak bylo uvnitř skoro nedýchatelno a strop byl celý od sazí. Při vstupu do druhého chrámu nás málem sežrali krpatí toulaví psi. Chrám vevnitř vypadal spíš jako nádraží nebo kancelář. Všechno vykachličkováno (jsme zase v jeskyni pro upřesnění), u vchodu sedí u stolu dědové a čtou si noviny. Hned vedle nich je kuchyňský pult s umyvadlem a rychlovarnou konvicí. Byl tu ješte třetí chrám, ale tam už jsme nešli. Ješte jsem koupila Tomovi sugar cane a můžeme na dálnici.

Poslední noc v Malaysii jsme měli zabookovanou v Melace, což je historické město sto kilometrů pod Kuala Lumpur směr Singapur. Bohužel kvůli Ipohu jsme přijeli moc pozdě, ale cesta do hotelu vedla přímo přes centrum a navíc byla totálně zacpaná, tak jsme si mohli aspoň z auta prohlédnout náměstí s červeným kostelem a hodinovou věží, starou čtvrť a historickou loď, ve které je muzeum. Jako malý dopravní prostředek pro turisty tu jezdí kola se sajdou, která jsou vyzdobená spoustou květin, krámu a obrázků z filmu Frozen a když zapadne slunce, zběsile blikají (epileptikovo peklo). Náš hotel sousedil s velkým novým obchoďákem, problém byl, že tam ještě nestihli otevřít skoro žadný obchod a tak jsme marně bloudili po všech patrech s cílem najít restauraci. Z výběru 1 lokalní/ 1 KFC / 2 kavárny a 1 burgrárna jsme zvolili burgrárnu (název Fat Boy) a udělali jsme dobře. Tom si dal hamburger s masem celým obaleným drceným pepřem, který mu moc chutnal.

V sobotu ráno bylo na čase vrátit se do Singapuru. Vyrazili jsme po sedmé, abysme do deseti vrátili v Johor Bahru auto, nečekaně jednoduše odchytli taxíka na úplně mrtvé vedlejší ulici a dostali se za hranice do SG.

Kuala Lumpur

Cestu po Malaysii jsme zahájili přechodem Singapurských hranic. Ze zastávky metra Kranji jezdí co chvíli autobus na hranice, za 2,2 SGD. Nejprve vystoupíte na Singapurských hranicích, projdete celní kontrolou, zase nastoupíte na autobus, přejede se řeka a vystupujete podruhé na Malajských hranicích, už v městě Johor Bahru. Odtud jsme si vzali taxíka do půjčovny aut.

Měli jsme velikou radost, že opet budeme jezdit s Vajem (naše cestovaní s Vajem I. najdete v povídání o Borneu), neboli Protonem Sagou. Vajo II. měl zlatou barvu a nasral nás až po třistapadesáti ujetých kilometrech, což je dobré skóre.

Ale ještě předtím, než nás vypeklo auto, tak mě vypekla silniční sít v Kuala Lumpur. Po dálnici to frčelo hezky (až na jednu půlhodinovou zácpu), ale jak jsme vjeli do KL, začala spleť desítek silnic, třípatrových křižovatek, které jsou spojeny jen v některých směrech a to dost náhodně.

Náš první cíl byl Bird Park, ceduli na něj nebylo vidno a co já vím, jak se jmenuje čtvrť do které míříme. Třikrát jsme sjeli na špatnou silnici kvůli chybějícímu sjezdu a já dostala hysterický záchvat. Tom se musel začít navigovat sám, což mu vážně nezávidím. Projeli jsme kolem sultánova paláce (moc hezká budova, minimálně zvenčí) a konečnč se objevila první šipka na Bird Park. Tady uz jsem se zvládla dát dohromady a poslední dva kilometry jsem donavigovala.

Dojeli jsme v pravý čas- nad městem šlehaly blesky. Rozhodli jsme se to přece jen zkusit a šli jsme dovnitř. Bird park je taková Zoo pouze s ptáky a mají tu hodně otevřených voliér. Po pěti minutách uvnitř začíná poprchat a bouře je čím dál blíž. Nevadí, my se nevzdáváme a pokračujeme v prohlídce. Prošli jsme třetinu parku, moc ptáků jsme neviděli a spustil se pořadný chcanec. Ten jsme přečkali v přístřešku a když déšť po pár minutách polevil, šli jsme k pelikánům. Tam se ale zase rozpršelo, schovali jsme se do jeskyně pod vodopádem a kochali se bouřkou. Blesky lítali kolem nás (jeden zlomil strom přes příjezdovou cestu, takže jsme museli odjíždet jinudy) a ani po dvaceti minutách se déšť nezmírnil. Nasadili jsme proto pláštěnky zakoupené na Velké Ceně Singapuru a šli moknout. Prošli jsme budovy s expozicemi (vycpané ptactvo a moc hezky udělaná líheň na kuřátka a káčátka) a pak už jsme to úplně promočení zabalili.

Naskákali jsme do Vaja, zapli stěrače a klimu a těšili se do hotelu. A teď přichází Vajův první (a popravdě i jediný) zásek. Zadní sklo se odmlžuje, přední ovšem nikoli. Nejprve situaci řešíme otíráním papírovými kapesníčky, ty ale rychle došly a protože po ruce nebylo jiné textilie a okno se mlžilo v pravidelných intervalech 75 sekund, Timmy musel vydat jeho Vietnamské tričenko (zbytek dovolené jezdil nahulatý a byl velmi naštvaný, že jsme mu během cest nepořídili tričko nové). Cesta z Bird Parku do hotelu byla naštestí navigátorsky přívětivá, bohužel ovšem totálně zasekaná, takže nám trvala skoro hodinu.

 

tudy nelze

Na pokoji jsme vylili vodu z bot, Tom vytáhl žabky a vyrazili jsme směr Petronas Towers. Hned u hotelu jsme měli malé nákupní centrum s restauracemi a dali jsme si pizzu, což nám výrazně zvedlo náladu. K Petronaskám jsme došli už za tmy a rovnou jsme plynule pokračovali kolem KLCC Parku do hotelu Traders. Tam totiž mají Sky Bar s nejkrásnějším výhledem na věže (děkuju, pane Google). Nejprve to vypadá, že se budeme muset smířit se stolečkem daleko od oken, já jsem ale asertivní a čínského páru se ptám, jestli je na protější pohovce u okna volno. Nic nenamítají, a tak se jim tam vetřem. Drinky nejsou nejlevnější (kolem 40 MR), stejně si ale oba jeden dáváme. Mám obrovský Singapore Sling, je výborný a já moc spokojená. Výhled je dokonalý, fotím tisíc fotek a ani mi nevadí mokré boty.

Večer jsme si jestě prošli park a jdeme spát.

 no prostě krása! a nasvícená televizní vež kterou jsme měli hned za hotelem

V úterý ráno jsme na 9.15 měli objednané lístky na Petronas. Vyrážíme brzo, abysme si v obchoďáku pod věžema stihli sehnat snídani a našli vstup pro turisty. To byl docela oříšek, po troše bloudění se nám to ale podařilo, vstup je přímo ve věži 1 v suterénu. Jdeme si tedy koupit snídani- nic moc croissanty a pomerančový džus, také kupuji pohledy a ultra levné známky. Jsem zvědavá, jestli vůbec dojdou.

Před vstupem do výtahu vás proskenují a rozdělí na barevné týmy. Vezmou vás na tři místa kde mate na každém 10-15 minut čas. Takže zádný volný neomezený vstup jako na Taipei 101 nebo v Hong Kongu na Sky 100, pěkně organizovaně. I tak je ale času docela dost.

na můstku

 

Kupujeme zásoby na další dny, protože jedeme do džungle, dáváme si bubble tea a protože se zase zatahuje, jdeme se sbalit.

Než opustíme KL (opět s jedním blouděním, tentokrát ale ani moc nehysterčím), zastavujeme na Batu Caves.

Je to oblast s Hinduistickými chrámy a posvátnými jeskyněmi. Je vedro jak v pekle, všude běhají drzé opice. Nejdrříve jdeme do Ramayana Cave, kde není moc lidí a je tu spoustu betonových soch s výjevy náboženských prříběhů. Jeskyně je obrovská a krásná.

Hlavní Batu Cave má sice vstup zdarma, ale ženy musí mít zahalená ramena a kolema, pokud nemají, za 5 RM si můžou půjčit šátek (když ho vrátí, dostanou zpět 3 RM) Jeskyně je vysoko ve skále a musíte se k ní doškrábat po dlouhých schodech. Na slunku to není úplně sranda, cesta je navíc střežená gangy drzých zlodějských makaků, co vám z ruk a batohu vyrvou všechno. Nebo vám minimálně počůrají hlavu (nekecám, bzlo to jen o fous). Nahoře v jeskyni je veliký prostor se stánky plnými blikajících ohavností a malý chrámek. Moc dlouho se nezdržujeme, u parkovište si dáváme zmrzlinu a buko a vyrážíme dál.