1000 a 1 roadtrip

středa 16. července 2014

Amerodiary díl 1.

Původně jsem nic z Ameriky psát nechtěla, ale když jsem si po pár týdnech po návratu uvědomila, že začínám zapomínat zážitky, které by se zapomenout neměli, začala jsem sepisovat zápis našeho putování. Spoustu věcí už nemůžu zařadit, jako například kdy vznikla závislost na písni Jirka Babica (Těžkej Pokondr), kdy jsme začali proklínat Coldplay nebo kdy byla poprvé použita univerzální časová jednotka "deset minut". Snažila jsem se ale zachytit všechny důležité okamžiky cesty, a to i fotodokumentací a mapkami.

Nuže, Americký deník začíná.

1.5.2014

Vstáváme brzo, abysme na letišti byli v 5.00. Ještě musíme předat byt (poprvé vidíme majitele, splnil přesně naše představy o majiteli velmi zajímavé knihovny), po několika marných pokusech o setkání a předání bytu si pan majitel přál přijet ve čtyři ráno.

První let Praha- Paříž, na letišti máme chvíli času při přestupu. Jen se s Tomem vrátíme z krátké prohlídky obchodů, už nás stihli vyvěsit na tabuli hříšníků. S obavami se řadíme do fronty k helpdesku. Chtějí po nás pouze adresu ubytování na první noc v USA.
Druhý let Paříž- San Francisco, spousta hodin v letadle. Po příletu nekonečná fronta na imigračním. Nekonečná. Video s bígly cvičenými na vyhledávání pomerančů vidíme tisíckrát. Tom se bojí, aby bíglové neuměli vyčmuchat i holandskou goudu. Neumí to, gouda nám zůstává. S bagáží naskakujeme na vláček a plni nadšení běžíme do půjčovny aut. Zase fronta. U přepážky se pán podívá na naši objednávku a nabízí nám pěkného forda. Ale my bychom rádi objednaného dodge. Nemůže sloužit, dodge nevede, ale ford je moc hezký a nebo si můžeme připlatit o kategorii dražší vůz. Odmítáme. Také odmítáme předraženou GPS, místní benzín a dražší pojištění, i když nás pán přesvědčuje, že s tím levným určitě zhyneme první den ve škarpě. Vydáváme se do garáží, kde paní mávne k řadě aut a říká, ať si vezmeme, který vůz chceme. V tu vteřinu zasvítí Luďovi majáček a běží k jedinému dodgi v řadě. Musí být náš. Udusáváme kufry a batoh do kufru, skáčeme do našeho nádherného vozu a vyrážíme.
Kluci jsou nadšeni z auta, my s Marťou jsme nadšeny San Franciscem. Konečně jsme v novém světě, v zemi zaslíbené. Projíždíme městem, přes nádherný Golden Gate Bridge a dál na sever, k dnešnímu cíli- Eurece. Dost jsme se zdrželi na letišti, na mě padá po dlouhém dni únava. Zastavujeme na rychlé jídlo v Burger Kingu a jedem dál. Cesta se protahuje, asi 80 mil před Eurekou je nehoda, překlopený kamion. Objet to není kudy, zajížďka by byla příliš velká. Stmívá se, kluci se jdou podívat blíž, já usínám. Po uvolnění cesty pokračujeme, ale už je jasné, že Avenue of Giants v Red Woodu nestíháme a musíme je vyškrtnout. Do Eureky dojíždíme po jedenácté večerní, kupodivu je někdo v recepci a rezervaci nám nezrušili. Padáme do postelí a ihned tuhneme.

Dnes ujeto: tisíce mil v letadle, v autě 285 mil

letištní vláček v SF

projíždíme San Franciscem

motel v Eurece

2.5.2014

Odpočatí a umytí jedeme navštívit Walmart, ráj všech nákupů. Pak už vyrážíme podél pobřeží do Red Wood NP. Dáváme pár offroadů a obdivujeme sekvoje. Poprvé zkouším řídit Chargera, kterému pozěji začínáme říkat Nabíječ. Nejde mi to, prskám a po pár mílích předávám řízení. Zastavujeme u pobřeží tichého oceánu a kocháme se. Odkláníme se od pobřeží a míříme do vnitrozemí k Oregon Caves NM. V dědině jménem Cave Junction se nejprve ptáme na časy prohlídek a pak jdeme do místní restaurace na výborné burgery a sendviče. Nestíháme prohlídku, proto poprvé testujeme nabíječe a se zcela prázdnou nádrží vyrážíme 20 mil kopcem k jeskyním. Nabíječ dojel (i když píše, že už nedá ani metr), prohlídku stíháme. Musíme čestně pionýrsky odpřísáhnout, že jsme v tomto oblečení nebyli za posledních deset let v žádné evropské jeskyni, řádí tam totiž nemoci netopýrů a oni je nechcou chytit. Jeskyně jsou krásné, po semestru geologie vím, o čem slečna průvodkyně mluví, tudíž mohu machrovat při odpovídání na její záludné dotazy. Dokonce i dělám chytrou a ptám se na druh horniny. Akorát jsme za celou prohlídku neviděli ani jednu krysu, které v jeskyních bydlí a celou dobu nám byli předhazovány. Po prohlídce se vracíme pěšinou přes kopec s pěkným výhledem a skáčeme do vycucaného Nabíječe. Cestou dolů neprotestuje a zvládl to až k benzince, což ho šlechtí. Dojíždíme cca 40 mil a na noc se ukládáme do kempu. Všichni grilují, já bez večeře zalízám a usínám.

Dnes ujeto: 272 mil

první zastávka u oceánu

u oceánu

Red Wood NP

Red Wood NP, Nabíječ pod sekvojí

pokus o společnou fotku na pobřeží

Oregon Caves

3.5.2014

Máme to 20 mil ke Crater Lake. Už u brány parku se povalují hromádky sněhu. Kupujeme Pass na vstupy do všech národních parků a rangerka nám v mapě ukazuje, co všechno je v Crater Lake uzavřené. Všechno. Vyjíždíme k jedinému otevřenému parkovišti, většina se převléká do zimního (krom Luďi) a jdeme se po dvoumetrové vrstvě sněhu podívat na vyhlídku. Kráter je to opravdu nádherný. Lyže nemáme, na trail nemůžeme nikam, proto docela rychle odjíždíme. Do naší další zastávky se můžeme dostat po dálnici, což je veliká zajížďka, a nebo se pokusit přejet hory, což nám může urychlit cestu. Volíme přejezd hor. Na jediné možné cestě leží jazyky sněhu, které už nabíječ není schopný zdolat. Musíme se otočit a vrátit se k původnímu plánu. Před připojením na dálnici ještě zastavujeme u divoké řeky a hopkáme po kamenech. Trpíme hlady, ale vydržíme až do Springfieldu. Určitě je to ten pravý, protože má jadernou elektrárnu a bar u Vočka. Jíst ale jdeme do KFC, Tom má slaďoučký BBQ burger, já s Luďou zajímavou mísu s bramborou kaší (čekali jsme všechno, ale kaši ne). Dalších 60 mil a přijíždíme k dnešnímu cíli- Silver Falls SP. Začíná pršet. Platíme kemp a přemýšlíme, co dělat. Máme asi dvě hodiny času, než nám zavřou cesty k vodopádům, bereme pláštěnky a jdeme se podívat aspoň na pár míst. Stíháme Upper North Falls, South Falls a Lower South Falls. Vodopády jsou nádherný a pode dvěma vede cesta, takže jsme mokří nejen od deště. Do kempu se vracíme skoro za tmy a stále prší. Přichází válečná porada, zda postavit do morka stany, přečkat do druhého dne a obejít ostatní vodopády, i když se počasí nemá lepšit, nebo jet přes noc dál až k pobřeží a ušetřit den. Jsem jediná proti nočnímu přejezdu, proto Luďa sedá za volant a vyráží se. Zastavujeme na večeři v McDonaldu, pak usínám. Když se budím potřebou plného močáku, už stojíme, venku chčije, kdesi něco pořád mlátí. Ráno zjišťuju, že parkujeme na srázu u oceánu a mlátí tam nějaké molo.

Dnes ujeto: 475 mil

Crater Lake

Luďa u Crater Lake

Crater Lake, spooooousta sněhu

fotka u Lemolo Lake během bloudění přes hory

hopsání po kamenech u řeky

bar u Vočka ve Springfieldu

mapa vodopádů v Silver Falls SP, bohužel jsme nešli celý trail

Silver Falls

Silver Falls, South Falls

Silver Falls, nějaký zrzavý čolkoid

Silver Falls, Lower South Falls

neděle 13. července 2014

Výlet do centra Manily

Rozhodli jsme se, že podnikneme výjezd do centra Manily. Sice už jsme se byli párkrát podívat ve čtvrti, kde si hodláme najít byt, ale toto byl první opravdový výlet, takže jsem byla řádně napjatá. Tom už tam jednou sám byl, byl tedy hlavním organizátorem a průvodcem. Kousek od nás jezdí MRT- Manila Railway Train, Manilské metro. Je to teda spíš nadzemka a prakticky jediná hromadná doprava, jak ji známe my. Jejich druhý mhd prostředek je Jeepney- staré vojenské Jeepy předělané na takové minibusy. Těmi bysme chtěli někdy zkusit jet, ale zatím chybí morál.

Lístek na metro stojí 10-15 peso pro jednoho, což odpovídá 5-7 korunám za jízdu.Vyjíždíme z Ortigas na konečnou linky 3 EDSA (Edsa je hlavní městský okruh, věčně zasekaný) a přestupujeme na linku 1 a jedeme na Pedro Gil. Zde už začíná pravý Manilský mumraj, stánky se vším možným, tříkolky (jeden z druhů taxi- kolo se sajdkárou), prodej zaručeně pravých Rolexek a Iphonů na ulici a žebráci. Zastavujeme se v supermarketu na záchod (Toma trápí asijský břinší vir) a na nákup vody, bereme i ledňáka- stojí tu 10-20 peso, no neberte to. Můj ledňák za 9 peso je odporný, radši ho vyhazuju a už vím, že příště koupit ten dražší. Za supermarketem končí veškerá sranda a civilizace. Vrhají se na nás první žebrácké děti, ale dají se odehnat. Přicházíme k moři, které je čisté jako zrcadlo (haha, to měl být vtip, v odpadcích se můžete přehrabovat a najít prakticky cokoli) a místní se v něm koupou. Místními myslím zdejší obyvatele promenády, kteří tu mají pod stromy rozložené deky, ti bohatší i stánky s občerstvením, a pravděpodobně tu takto bydlí. Jdeme podél Americké ambasády, kde postává ochranka a otravují nás další fakani. Holčička na mě šáhla, doufám, že nedostanu lepru. Okolo jezdí vozíky zapřažené za Filipínské koně, což jsou asi metr vysocí hubeňoučtí poníci s přerostlýma kopytama. Dostáváme se do Rizal parku, který je moc hezký, a bavíme se mapou Evropy, která je tak trochu deformovaná. Ale snažili se, to je pravda.

jeden vagon v metru je vždy vyhrazen pouze pro ženy

Tom u Manila Bay, zde vypadá čistě, ale zdání klame (Tom i voda)

koňo-poník

Koho jiného v Manile nepotkáte, než Čechy, žeano. U mapy Rizal parku vidíme dva bělochy a když promluví češtinou, vesele je zdravíme. Kluk s holkou jedou na dovolenou po Filipínách a mají den v Manile. Bavíme se, vyměňujeme rady kam jít a přejeme šťastné cestování.

Platíme vstup 10 peso/os do jakýchsi čínských zahrad a na chvíli sedáme do stínu. Je tak 35°C, přímé slunce, poledne. Začínáme být převaření. Zahrady jsou malé, obcházíme rybníček a jdeme pryč. Nacházíme památník popravy José Rizala, což je místní hrdina-mučedník, který byl popraven Španělskými kolonialisty. Jdeme podél hlavní silnice vedoucí okolo hradeb Intramurosu, naštěstí je chodník mezi stromy a je tu chládek. Zde opět míjíme polehávající rezidenty, někteří mají dokonce houpací sítě, u jiných nevíme, jestli ještě žijí. Poznamenávám, že tep jim zkoušet nebudu a že ani nepoznáme, jestli jsou studení, protože v tom vedru studení být ani nemůžou, a že si určitě jen tak hoví. Začíná nás stopovat a dohánět chlapeček s klackem. Přemýšlíme, jestli nás kleckem přetáhne, ale zatím jen poskakuje kolem a plete se pod nohy. Podél hradeb Intramurosu je golfové hřiště a hlídač tu shazuje holí kokosové ořechy z palmy, což se mi moc líbí. Tom mě popohání, ať se moc nekochám, že nás zase dohání chlapeček s klackem. Tak radši jdu.

čínské zahrady v Rizal Parku

Rizal Park

Vstupujeme do Intramurosu, což je nejstarší část Manily obehnaná docela nízkýma hradbama. Na mě působí jako město ve městě. Neodbytní tříkolkáři nás pěkně dlouho pronásledují a nechcou se nechat odehnat. Jdeme se zchladit do Manila Cathedral, kde je stín a příjemně. Pět minut zde posedáváme a Tom prohlašuje, že už chápe, proč se tu křesťanství ujalo a že tu dává smysl. Pokračujeme po General Luna street až k San Augustin Church, což je v Intramurosu jediná budova, která přežila 2.sv. Kostel je to krásný, ale zrovna tu je svatba, tak ani nemůžem dovnitř, jen od vchodu nakukuju. Zpět se vracíme uličkami, které jsou obydleny místními středními vrstvami (mají zděné domky a kurníky se slepicemi na ulici), ale nikdo nás neobtěžuje, jeden chlápek nás zdraví a přeje nám pěkný den, což mi příjde docela milé. Zpátky u katedrály si v 7/11 kupujeme vodu a colu, protože jsme vysušení jako velbloudi. Vycházíme z hradeb a jdeme kolem řeky, která je opravdu špinavá a několik rezidentů sedí ve vodě nebo v loďce ze zbytků prken a probírá se obsahem chuchlů odpadků, jestli by se nenašlo něco na zub. Docela hladce nacházíme trať metra, přecházíme řeku (opět odháníme žebrající děti) a jdeme na zastávku. V Manile u vchodu do každého obchoďáku či významější budovy stojí policajti- šacovači, kteří ne moc důkladně nahlíží do baťůžků a tašek a šťouchají do nich bubenickou paličkou. Stejně tak stojí u vchodů do prostoru metra, takže za nimi už se skoro nevyskytují žebrající děti či jiná havěť. Frčíme zpátky ze zastávky Carriedo.

Jsme utahaní, upocení a uvaření, ale přežili jsme bez ztráty kytičky a peněženky.