Viktoriiny vodopády

K Viktoriiným vodopádům se dá velmi lehce dostat i bez toho, aby člověk musel projíždět půl Zimbabwe. Nachází se pouhých 70 km od hranic s Botswanou a větší turistické město Kasane přitom leží přímo na hranicích. V Zimbabwe leží jen jedna polovina vodopádů, druhá půlka patří Zambii, ale v turistické sezoně přes Zambijskou půlku neteče téměř žádná voda.

K vodopádům můžete doletět ze všech větších jihoafrických měst. Další volba je samozřejmě autem, ale Zimbabwe má velmi vysoké silniční daně a pro krátký výlet jen k vodopádům se to nevyplatí. Zkušení nízkonákladoví cestovatelé se můžou dopravit místní hromadnou dopravou nebo usmlouvat dobrou cenu s taxikáři (nutno dvoufázově, na Botswanské straně první převoz a za hranicemi druhý). My zvolili cestu nejmenšího odporu a koupili si organizovanou přepravu od kempu. Mysleli jsme si, že to bude pouze transport a proto jsme se začali zajímat o dvojvízum Zimbabwe-Zambie (50 dolarů), pak jsme ale pochopili, že program dne už je daný a i když tento druh výletů většinou nevyhledáváme, tentokrát jsme byli velmi spokojení. 

Hned po příjezdu do města Victoria Falls, které vypadá velmi civilizovaně a evropsky, zařídila průvodkyně zájemcům vybrané aktivity nad rámec výletu. My jsme chtěli základní let vrtulníkem (150 $ za osobu). Ještě den předtím jsme se o vrtulníku bavili a litovali jsme, že ho nemáme objednaný, protože jsme si myslely, že na místě to nepůjde zařídit. Ale hned po zaplacení nás naložili do dodávky a přejeli jsme k heliportům. Zde proběhli běžné zmatky, nejprve, že letíme hned, pak se ozvala druhá skupinka, která byla posunutá o půl hodinu za nás, že oni měli dřívější čas zarezervovaný. Tak jsme si sedli a povídali si s Novozélanďany, kteří byli přiřazení do našeho vrtulníku. Byla to typická turistická továrna, tři vrtulníky se bez zastávky točili a skupinky bělochů přicházely a odcházely. Mezi nimi pobíhal chlápek s kamerou a točil důležité momenty jako vážení, a nástup i s interview. Až z vrtulníku má člověk přehled, jak široké vodopády jsou a jak se za nimi kaňon řeky kroutí. Po zakroužení nad vodopády nás pilot ještě vzal pár kilometrů proti proudu řeky Zambezi a viděli jsme z výšly hrochy ve vodě a jednoho slona. Po vylodění z helikoptéry už nás čekala další dodávka, cestou jsme se stavli k Big Tree- obrovskému baobabu a pak nás podle domluvy zavezli na parkoviště Rainforest Parku. 

Vyhlídky na vodopády jsou v placeném parku a cesta prochází podél celých vodopádů až k mostu, který tvoří hranici se Zambezi a také se z něj skáče bunjee jumping. Jinak vás ale na most nepustí. I když se přes den udělá vedro, sprška od vodopádů schladí a nažene husí kůži. Zajímavé je, že v úplně vyprahlé krajině dokázal vodopád vykouzlit pás opravdového deštného lesa.

Po obědě jsme ještě zajeli na tržiště, kde jsme si mohli potrénovat smlouvání a ignoraci desítek prodejců. V luxusním hotelu Victoria Falls Hotel jsme se zašli podívat na vyhlídku na most a mohli se zároveň pokochat interiéry tohoto koloniálního díla. Zářivě bílá budova koloniálního stylu, lovecké trofeje na stěnách, čajové salonky a černošský jazzový pianista. Chyběl jen Emil Holub v pumpkách.

Jednodenní výlet bohatě stačí k obdivování vodopádů, kdo by ovšem chtěl zážitek intenzivnější, nabízí se překročení hranic do Zambie a vyhledání slavných Devils Pools, které se nachází na hraně vodopádů a dá se v nich koupat.

Botswana

Ještě v den příletu jsme se přesunuli z Joburgu do Gaborone, hlavního města Botswany. Cesta to byla vyčerpávající, většina proběhla za tmy, protože se stmívalo o půl šesté a po dlouhém letu jsme byli už předem pomačkaní. Přechod hranic otestoval naši výdrž, dvakrát nám šacovali auto, pas jsme ukazovali tak desetkrát a perlička byla, že nás donutili proclít foťák a počítač.

Botswana je stát velký jako 7 a půl Czechií. Ekonomicky je na tom docela dobře díky těžbě diamantů. Víc než polovinu území zabírá poušť Kalahari, střed země solná poušť Makgadikgadi a přes severozápadní roh se roztéká řeka Okavango, aby tu zanikla v největší vnitrozemské deltě. Zemi protíná asi pět hlavních asfaltových silnic, které jsou krom jednoho důležitého úseku (k deltě Okavango) dobře udržované a k turistickým destinacím se tak pohodlně dopravíte. Pokud si ale Botswanu chcete opravdu vychutnat, čtyřkolka je bezpodmínečně nutná. O tom jsme se přesvědčili hned druhý den cesty v rezervaci Khama Rhino Sanctuary.

Je to relativně malá záchranná stanice, kde trvale žije na 40 bílých i černých nosorožců i ostatních afrických zvířat. Vstupné není nejnižší (2 osoby + auto nás vyšlo na 230 botswanských pul na den) plus jako v každém parku se vyplatí zařídit si zde ubytování. Nám už se místo sehnat nepodařilo, spali jsme o 170 km dál na sever v moc pěkném kempu. Všechny africké parky otvírají brány s východem slunce a zavírají se západem. Je potřeba dostat se buď z parku pryč nebo do kempu před zavíračkou, jinak vás pokuta a pranýř neminou. My k parku dojeli kolem druhé hodiny, což nám dávalo dost času na průjezd celého areálu. Varování, že vjezd je s vlastním vozidlem možný pouze, pokud je to 4WD (náhon na všechny čtyři kola), jsme ignorovali a nadšeně vjeli do hluboké písečné koleje, což byla cesta. K prvnímu napajedlu je to od brány směšných 3,5 km a Tom už od začátku nadával, že tu utopíme auto. Ujeli jsme 3 kilometry a opravdu auto utopili. Písek tu byl tak sypký a kolej tak hluboká, že se Nissan zahrabal a odmítl se pohnout. Další půl hodiny jsme strávili tlačením, odhrabáváním kol a čumáku auta zaraženého v písku, podléváním a podkládáním kol kamínky a klacíky. Sem tam jsem se ohlédla, jestli se mi za zády nechystá nasupený nosorožec zarazit roh tam, kam i doktora pouštím s nechutí. Pohli jsme se o dva metry a auto definitivně zahrabali.

Kupodivu jsem to byla já, kdo nepropadal panice a zavolala jsem na recepci parku, protože za celou dobu vyprošťovací akce jsme neviděli živou duši. Z recepce mi nadiktovali další telefonní čísto a z toho jsem dostala znuděný pokyn, že nás zkusí najít. Přinutila jsem Toma sednout do auta pokrytého prachem a pískem a uklidnit se. Po deseti minutách přijel obrovský teréňák a v něm mladý usměvavý běloch ze Zimbabwe a prý jestli nechceme pomoct. Zatímco my jsme neschopně stáli a koukali, vytáhl nás na pevnou zem. Když nám pak ukázal k místu našeho ztroskotání a zavelel k druhému pokusu, Tom se začal ošívat a tak se s námi rozloučil důležitou radou „It´s a rental, don´t be gentle“ a odjel směr napajedlo. Jestli se nás hlídka z parku opravdu vydala hledat, to už nikdy nezjistíme, protože jsme otočili auto směr brána a za hlasitého modlení a plynu sešláplého na podlahu odjeli co nejrychleji pryč.

A tak dostalo naše v ten den proklínané auto jméno Trosečník, zkráceně Trosík.

Teď už jsme chytřejší a příště bychom si zaplatili game drive od parku. 

 termití hora u silnice, Trosík

Přejezd od Khama Rhino Sanctuary do Maunu je nudně jednotvárný, stejně jako všechny ostatní přejezdy v Botswaně. Volant rovně a pozor na stáda dobytka, která skáčou pod kola s jistotou vlastní indickým posvátným kravám. Pokud se chcete trochu rozptýlit, doporučujeme zkusit si zajet pro benzin do městečka Orapa, které leží v zóně diamantového dolu a černoch se samopalem u brány vás slušně pošle na benzinku o 200 km dál. Zábavný je i dvacetikilometrový úsek od křižovatky A3 Motopi směr na Maun, kde to vypadá, že vojenské cvičení shazovalo na silnici bomby. Zoufalstvím se vám chce plakat, když už podesáté sjíždíte do škarpy abyste objeli díru v asfaltu, do které by se schovala Fabie i se zapřaženým vozíkem. Cestování po Botswaně má ještě jeden prvek překvapení, a to policejní check pointy. Opakují se zhruba po padesáti kilometrech a nikdy nevíte, co vás čeká. Často vás nechají bez kontroly projet, někdy se podívají na řidičák, zeptají se, odkud a kam jedete. A pokud je to veterinární kontrola, projedete se louží špíny, která před měsícem obsahovala i desinfekci a ještě vás donutí vystoupit a podupat čvachtavou rohožku.

Poušť Kalahari, jedna z menších děr na A3

Maun je jedno z velkých Botswanských měst a je to výchozí bod pro cesty do Okavanga. Jsou tu obchoďáky a pár fast foodů a my zde nakupujeme zásoby na další dva dny, které strávíme mezi divokou zvěří. Přes náš kemp Old Bridge Backpackers máme zařízený dvoudenní výlet “Mokoro“, a to levnější verzi s vlastním jídlem a stanem. Na výchozí bod nás dovezou od kempu motorovým člunem a hodinová cesta se mi moc líbí, vidíme spousty vodních ptáků, dva sloní samce a přejedeme čumák neopatrnému krokodýlovi. Ze člunu nás vyloží na písečné pláži, kde se už nahromadilo přes padesát dalších turistů a začíná losovačka. Ukazuje se, že self-catered verze výletu je mezi průvodci dost neoblíbená, protože nás nikdo nechce a stojíme tam jako trubky mezi posledními, jen si hlídáme dvě utržená plastová sedátka od židlí (jistí kolegové si je nehlídali, někdo jim je čórl a už měli na problém zaděláno). Ono je to pochopitelné, u výletu s „plnou penzí“ na průvodce vždy zbydou nedojedky po turistech a průvodci se pomějou. Zatímco na self-catered výlet jezdí jen největší socky (jako my) a ti si vezmou jen jídlo pro sebe (jako my) a chudák průvodce pak jen zamáčkne slinu (jako ten náš). Navíc si ještě musí sám nasbírat šouší na oheň, protože neznalí hlupáci (jako my) odmítnou svou přidělenou hromádku dřeva. Na co, když s sebou nemáme nic na vaření. A teď zpět k sedátkům: co turista, to jedno sedátko. Mokoro je název tradiční loďky, která se dřív dlabala z jednoho kmene stromu. Teď se používají laminátky, protože kdo by se s tím dlabal. Do každé mokoro loďky se posadí dva turisti na utržené sedátko předem pečlivě umístěné průvodcem. Průvodce si pak stoupne na záď loďky a dlouhým dřevěným bidlem posouvá plavidlo skrz rákosem zarostlou řeku. Romantika, já vím, ale když se těšíte na výhledy po řece, dvě hodiny pozorování rákosu vás moc nenaplní.

Náš průvodce Willy a detail sedátek určených výhradně pro turisty

 Všechny skupinky se došťouchají na veliký ostrov, na jehož břehu je prý 15 kempovacích míst, každé tak pro tři, čtyři stany. Nebudou od sebe dál, než 150 metrů, ale když jste na svém místečku, skrz stromy a keře nikoho dalšího nevidíte. Náš průvodce Willy, který k nám byl nakonec násilně přistrčen, nám dává instrukce, že rozhodně nemáme nikam chodit a že za čtyři hodiny půjdeme na večerní procházku. Venku je přes 30 stupňů, tak se válení ve stanu nijak nebráníme. Pozoruju ptáčky a obrovské sloní bobky, které leží metr od našeho stanu.

Rozeznat, kde končí pevnina a začíná řeka, je možné jen pár kroků od vody

Večerní procházka se velmi vydařila, nejprve jsme se naučili, a prakticky vyzkoušeli, jak zahnat stádo slonů, které se přiblíží příliš blízko kempu (zatleskáte). Pak jsme se procházeli savanou a viděli další tři rodiny slonů. Na zpáteční cestě, když už zapadalo slunce, jsme potkali druhou turistickou skupinku, dva indy se dvěma průvodci a vraceli jsme se společně. To nám ale jedna ze sloních rodin, které jsme viděli před chvílí, zastoupila naši stezku a spokojeně večeřela. Víte, co máte dělat, když vám cestu zablokuje skupina slonů? Ne, tentokrát jsme netleskali. Museli jsme počkat, až se sloni uráčí poodejít pryč. Pak až jsme se mohli za šera vrátit k loďce a za úplné tmy dojet do kempiště. Willy nám pak při rozdělávání ohníčku s jistou výčitkou v hlase sdělil, že oheď je v noci velmi důležitý, protože chrání před nebezpečnými zvířaty. Udobřili jsme si ho sýrem a toustovým chlebem, kterého ujedl půl balíku a dal nám noční bezpečnostní školení. To zahájil úvodem, jako kdyby mluvil k plnému sálu a ne dvoum lidem. Pokud to není opravdu nutné, nemáme vylízat ze stanu. Pokud to nutné je, tak jen ve dvou a nejprve posvítit do keřů, jestli se v nich nelesknou oči. Když tam oči jsou, je lepší to ještě chvíli udržet a počkat, dokud oči neodejdou. A když uslyšíme cokoli v okolí stanu, zůstat bez zbytečného hluku uvnitř.

Když je slon příliš blízko a víš o tom, zatleskej!

Západ slunce na Okavangu

No nespalo se mi dobře. Co chvíli jsem vytahovala špunty z uší a kontrolovala, jestli kolem nevyjí hyeny. Nad ránem se z dálky ozývalo hluboké chrochrání doprovázené škodolibým pochechtáváním a zdálo se mi, že se pomalu přibližuje. To už se mi začínalo chtít na záchod, ale moje vůle byla dostatečně silná a vydržela jsem do půl šesté, kdy se začalo rozednívat. Willy mi pak řekl, že chrochtání se smíchem byl hroch a že byl na kilometry daleko. Já mu po nabytých zkušenostech z dalších parků nevěřím, určitě nebyl dál, než 500 metrů.

O půl sedmé ráno jsme najezení a Willy ve svých kraťáskách se rozmrazuje u narychlo zapáleného ohýnku. Přes den je tu sice pětatřicet stupňů, v noci ale padají teploty pod deset. Hupsneme na svá sedátka v loďce a jedeme na místo včerejší procházky. Slona tentokrát nevidíme žádného, za to potkáme velké skupiny ostatních turistů a společně se vydáváme za žirafami, které jsou vidět na horizontu. Cestou mineme stádo pakoňů a za žirafami je pak i skupina zeber. Chodíme po ostrově čtyři hodiny a na zpáteční cestě se už slušně vaříme. Po odpočinku ve stanu už jen sbalíme a o půl druhé se všechny skupinky zvednou z tábořišť a hromadně se vrátí na místo výjezdu. I když byl Willy dost divný, pěší výlety po savaně se mu vydařili a tak mu dáváme stovku bakšiš. Cesta motorovým člunem zpět do kempu se tentokrát strašně táhne, a to díky staršímu inďákovi s manželkou, kteří chtělí zastavovat u každého ptáka na řece, i když jsme u toho samého zastavovali už desetkrát.

Dvoudenní Mokoro trip, verze s vlastním jídlem a spaním- 1000 pul/os. Jo, tohle fakt stálo za to, moct být uprostřed divočiny mezi zvířaty, jen tak pěšky, je úžasný zážitek. Kruger NP nabízí také safari walks, ale myslím si, že to bude oproti Okavangu jen slabý odvar.

stádo pakoňů

pěší safari

Přesun mezi Maunem a Kasane se dá autem provést dvěma způsoby- zajímavým a pomalým, nebo nudným a rychlým. Pro první možnost musíte mít čtyřkolku, několik dní času a zařízené ubytování v NP Savuti. A když to všechno máte, bude to podle všeho úžasný zážitek. Druhá a mnohem častější cesta je profrčet na východ mezi pánvemi Makgadikgadi a Nxai a pak ostře vlevo na sever. Jestli máte aspoň tu čtyřkolku, stavte se na pár hodin do parku Nxai, mají tam v dostupné vzdálenosti baobaby a spoustu zvířátek. Nám se úsek mezi pánvemi líbil ze všech Botswanských přejezdů nejvíc, protože nám pod auto skákali postupně zebry, pštrosi, prasátka wartogové, žirafy i všechny druhy antilop včetně krásných oryxů. Naopak na severní silnici A33 se projíždí něčím, co by se poeticky dalo nazvat sýpkou Botswany. Na dvacet kilometrů vystřídájí nekonečnou buš nekonečné lány zoraných polí.

žirafy jsou na hledání příjemné (narozdíl od lvů a leprdů)

přímorožec/ oryx/ gemsbok

Kasane je asi nejturističtější město Botswany, protože je to základna pro výlety na Viktoriiny vodopády, výjezdy do NP Chobe a hlavně leží u hranic s Namibií, Zambií a Zimbabwe. Najdete tu dokonce i KFC.

rybáři a hroch v řece Chobe

My jsme si do NP Chobe zaskočili dvakrát v jeden den. Nejprve brzy ráno na auto-safari a večer pro změnu loďo-safari. Malá část parku odříznutá od zbytku rezervace z jihu hlavní silnicí na Namibijské hranice, je totiž ze severu ohraničená velkou řekou Chobe. Ta zajišťuje dostatek vody pro zvěř i během období sucha, dále pak turistům dost příleřitostí zvířata vidět. Oba výlety jsme zařizovali přes náš skvělý kemp Big 5 Chobe Lodge (kde jsme přímo z recepce pozorovali hrochy v řece a slony hned za plotem), se čtyřkolkou si ale můžete projet park sami. Já byla vystrašená po neúspěchu u nosorožců a to bylo dobře, protože Chobe je také hlavně o pískových cestách. Na ranní safari se vyráželo za tmy a do parku jsme dojeli s prvními paprsky slunce. Nezmrzli jsme díky nachystaným tlustým dekám, ale ne všichni organizátoři výletů jsou natolik duchapřítomní, proto se dobře oblečte. Hned jako první zvíře vidíme u řeky dva mladé lvi. Všechna auta se perou o nejlepší místa a tak uvízneme v koloně dvaceti teréňáků na dobrou půl hodinu. Máme ale štěstí, lvi pozornost turistů přestává bavit, rozhodnou se odejít do houštin a cestu přechází tak dvě auta od nás. Říkáme si, co by se teď stalo, kdyby se lvi rozhodli nasnídat a z otevřených aut si vybrali jednoho turistu. Naštěstí se jim ale snídat nechce a když zmizí z dohledu, rozpustí se i zácpa. Vidíme rodinu hrochů, v dálce za řekou se pasou buvoli a zastavujeme uprostřed stáda antilop impal. Při pauze na kafe můžeme vystoupit z auta a jít občůrat keříky, jen nemáme po sobě nechávat toaleťák. Leží tu i lebka kudu, tak donutím Toma se s ní vyfotit. Při návratu ještě zajedeme ke skupince starých zeber, impal a jedoho žirafáka, blízko cesty máme dva orly a přes cestu nám přejde velmi vzácná sable antelope (antilopa vraná, tu vidíme poprvé a naposledy).

turistické safari auto nebo též pojízdný bufet pro lvy

sable antelope

Večerní plavba lodí je také krásná, na ostrovech v řece se zdržují skupiny slonů, antilop a stohlavá stáda buffalů, kterým jsou lodě úplně fuk a my tak můžeme zastavit těsně u břehu a mít slony na dosah chobotu. Zastavujeme i blízko krokodýlů, kteří se nahřívají v odpoledním slunci a také u dvou hroších samců. Na druhém břehu žirafák vtipně roztahuje nohy, aby se mohl napít a dva sloni bojují o teritorium (nebo o srdce krásné slonice). Vracíme se při zvláštním růžovofialovém západu slunce.

Po návratu do kempu na mě čeká na záchodě vedle toaleťáku opravdu škaredý pavouk a já poprvé zjišťuji, že jsem se vdala špatně. Volám manžela, jestli by pavouka nemohl vyprovodit ze dveří. Tom příjde, bezradně na pavouka kouká, prohlásí, že neví, jak ho vyhodit a že to určitě zvládnu a odchází pryč. Pavouk se později někam odstěhoval, ale já od teď vstupuji do koupelny plíživým krokem růžového pantera a držím se od zdí co nejdál to jde (v prostoru metr krát metr a půl to není nic lehkého).

slon si utrhne chumáč trávy a pak ho nadšemě deset vteřin máchá ve vodě

african fish eagle (orel jasnohlasý, ehm)

buffalo

tohle prostě CHCETE mít v koupelně!

Kam bysme ještě zajeli, kdybysme měli čas a čtyřkolku:

- Nxai NP

- Makgadikgadi pan, uprostřed ní je ostrov s kempem mezi baobaby, ale cesta je průjezdná jen tak tak. Pánev také projížděli v Top Gearovském speciálu Botswana 2007

- Savuti NP od jihu na sever nebo opačně

Více fotek z Botswany zde

Jižní Afrika- úvod a praktické informace

Finální volba destinace pro svatební cestu měla složitější průběh. Já navrhovala Vysoké Tatry a pak jsme se dlouho drželi plánu Norsko. Jenže pak Tom viděl video od našich oblíbených cestovatelů Kanaďanů a začal mi podsouvat Namibii. I když jsem veliký zvířátkomil, Afrika mě nikdy nelákala a měli jsme ji v plánu až tak na rok 2037 (ne, nedělám si srandu). Ale začala jsem si říkat, že když už do Afriky jet, tak včas, dokud tam ještě všechny zvířata nevystříleli. No a pak jsme na naší velikonoční cestě po Novém Zélandu jen tak potkali pod Mt. Cookem právě ty kanaďany, co točí nádherná videa a ti nám řekli, že do Namibie musíme, že to byla jejich nejlepší cesta.

Svět je malý a o náhody tu není nouze. Mt. Cook, duben 2017

Měli jsme trochu problém najít dostatek času na tak velkou cestu, protože jsme byli limitováni termíny svatby a Tomova nástupu do nové práce. Na internetu jsem vyšťourala nějaký pětitýdenní itinerář Namibie + Botswana, na který někdo odpověděl, že se to nedá stihnout a za tu dobu projet jen jednu zemi. A o chvíli později jsem našla jiný cestopis, kdy zvládli obě země za týdny čtyři. Cestu tentokrát plánoval Tom a podařilo se mu do pěti týdnů vměstnat navíc celou JAR a 4 dny v Lesothu.

najeli jsme 12 700 km

Letenky za akční ceny nemáme, zase to ale nebyla žádná hrůza a už jsme zvyklí, že s přesně danými termíny musíme lítat za dráž. Přílet i odlet v Johannesburgu bez žádných dalších přeletů, i když si cestovatelé často dlouhá hluchá místa zkracují právě letadlem.

Další oříšek byl výběr auta. Abyste se všude dostali, je potřeba čtyřkolka. Populární zde jsou jeepy se střešním stanem a autem plně vybaveným pro luxusní kempování, ale po kontaktování několika společností nám přišli odpovědi buď, že jsou plní, nebo si za auto řekli přes sto tisíc. A to se Janě- Skrblíkovi nelíbilo. Jeden z mých dalších oblíbených cestovatelů MiraS projel prakticky tu samou trasu v sedanu. Zas až takový extremista nejsem, ale dává to příklad, že je cesta průjezdná i dvoukolkou. Půjčit si SUV od půjčovny, které by zároveň mohlo přes hranice, mohlo na off roadové cesty a nemělo omezené kilometry, se ukázalo jako téměř nemožné. Tom strávil pár dlouhých večerů prohledáváním internetu a pročítáním půjčovních podmínek. Nakonec obědnává od Thrifty Nissan Quasqai, kterému dva dny před odjezdem stíhá Vláďa udělat lehce negativní reklamu, až se začneme bát, že nikam nedojedeme. Očistit jeho jméno se nám ale  nepodaří, půjčovna nám dává ještě větší model, Nissan X-trail s náhonem na předek. Ten nás vychází na 500 randů za den, za kempingové auto chtěli od 2000 randů denně.

s tímhle se většinou jezdí a tohle jsme měli my

Ubytování řešíme kde to jde přes booking, kempy většinou přes email. Problém měl Tom s Etoshou, která byla vybookovaná (proto doporučuju řešit případnou dovolenou v Namibii včas, ne jak my čtvrt roku předem. Na druhou stranu, asi mají v těch rezervacích guláš, protože někomu se podařilo získat ubytování uvnitř Etoshy až po několika urgencích) a ubytování v blízkém okolí bylo buď plné, nebo moc drahé. Tam jsme měli asi nejdražší ubytování cesty, v resortu 20 km od východní brány parku. Spali jsme zhruba půlku nocí v kempech a půlku v hotelech. Třikrát jsme ubytování měnili, aby nám lépe vycházela cesta, z toho byl zaplacený jen jeden levný kemp, takže žádné těžké ztráty.

 kempy jsou hezké a dvoupatrové vily za 50 euro na noc taky neurazí

Jídlo řešíme často na vařiči, jen jsme měli problém s jeho výběrem, obchod byl plný bomb zvlášť a hořáků zvlášť, jen k sobě jaksi neseděli a proto kupujeme krásný kufříkový sporáček na plyn „ve spreji“ (ten stejný měl Hammond v Barmském speciálu). Kupujeme i zapalovač, abychom si po týdnu vaření všimly, že má vařič zabudované škrtátko. Strašně drahý otvírák na konzervy (jediný v obchodě) se při prvním použití rozpadá.

i ten kufřík byl stejný, Top Gear, Burma special 2014

Celkově nás pětitýdenní cesta po čtyřech zemích (plus Vikktoriiny vodopády) s jídlem a se vstupy vychází zhruba stejně jako desetidenní zájezd s cestovkou po JAR.

Tipy na cestu

auto

-pozor na půjčovní podmínky! (cesty přes hranice, omezené kilometry, zakázané nezpevněné cesty, atd)

-zařiďte si od půjčovny cross border papíry, pokud se chystáte projet více zemí. My měli vystavené asi čtyři, ale na žádné hranici si ho nenechávali, takže pokud jste odvážnější, jedno dvě povolení budou stačit a ušetříte).

-při vyzvedávání auta si na samolepce na čením skle zkontrolujte datum, jestli vám povolení nepropadne během cesty, na policejních kontrolách s tím můžete mít problémy a úplatky jsou pak nevyhnutelné

-zkontrolujte, jesli máte v kufru rezervu a hever

 

-dostat se s půjčeným autem do Zimbabwe je pěkně drahé, pokud se chcete jen zastavit na Viktoriiny vodopády, vymyslete jiný způsob dopravy (my si koupily jednodenní výlet od kempu, dá se tam dostat místní dopravou, taxiky, možná koukněte i na lety)

ostatní

-do Namibie jsou potřeba víza. Na stránkách ministerstva píšou, že ambasáda ve Vídni už víza pro čechy nevydává a tak je pro nás nejbližší možnost v Berlíně. To už je dost z ruky a tak jsme to nechali na Student Agency. Když nám vrátili pasy s razítkem, vízum bylo vydáno.. Ano, ve Vídni.

-pro víza je potřeba doložit rezervace aspoň 60% ubytování v Namibii. Buď volte takové, co se dají později zrušit, nebo dobře plánujte. V Namibii je většina silnic nezpevněných a na roletách se cesta dokáže pěkně protáhnout.

-v Lesothu a Namibii není potřeba shánět místní měnu, fungují normálně i v Randech 1:1. Na Viktoriiných vodopádech zase frčí v dolarech

-mějte připravené drobné pro obsluhy pump a hlídače na parkovištích. Pro hlídače je to jediný plat a díky nim vykrádání aut prakticky vymizelo (a že to býval velký problém). Dva tři randy v pohodě stačí

-u dost ubytování v JAR se nám stalo, že jsme přijeli k zavřené bráně bez zvonku a museli jsme volat na místní telefon. Což se u roamingu dost nechce. Asi se vyplatí místní SIM karta.

-dřív dávali při vjezdech do národních parků mapy, to už se ale neděje a musíte si koupit vlastní. Námi oblíbená aplikace MAPSme je podrobná i v národních parcích, ale zase nás často přivedla k napajedlu, které tam ani nikdy nebylo. Takže koupit si mapku v recepci se vypatí

-drony jsou ve všech parcích zakázané

a nejdůležitější- NEJEZDĚTE BEZ DALEKOHLEDU

pro fotografy- OBJEKTIV MINIMÁLNĚ TŘÍSTOVKU