1000 a 1 roadtrip: Havaj deník, díl 6., Big Island - šnorchlování s mantami, žhavá láva

Čtvrtek 27.10.2016

Budíme se o půl sedmé, snídáme v autě a přeskládáme kufry dozadu, sedačky ale necháváme sklopené. Za tu dobu se na parkovišti otočilo aspoň 5 aut, většinou za účelem použití hajzliků. Zkoušíme místní trail v lese, ale nebaví nás, tak to po půl kilometru otáčíme. První zastávka je v Polynézském skanzenu Pu´uhonua o Honaunau, na který nám platí Hawaiian Tri-pass koupený na Haleakale, takže dobrých ušetřených 5 dolarů. Mají to tu hezky upravené a na půlhodinovou návštěvu dobrý, akorát jsem čekala, že sochy havajských bohů budou větši. Hned vedle centra je zátoka, kde je spousta šnorchlařů a dokonce přijíždí lodě s turistama, pán v obchodě se suvenýry nám říká, že je tam bezpečná voda, krásné rybky a nekdy i želvy a delfíni. Tak tam hnedka jdeme. Pán měl pravdu, želvu ani delfína jsme sice neviděli, ale takhle krásné šnorchlování jsem nezažila snad ani na Filipínách. Mraky citronově žlutých rybiček, černých, velkých modrých duhových, ježci a taky jsem viděla úhoře. Šnorchlujeme hodinu a já se nemůžu nabažit. Ale je čas posunout se dál, tak se v autě převlíkneme a jedeme na trail k památníku Jamese Cooka, který je na místě, kde Cooka zabili. Trail má dvě míle, první půlka jde zarostlou cestičkou v rákosu, pak chvílu mezi řídkýma stromama a pak už jen rozpáleným lávovým polem. A celou cestu klesá minimálně o 200 výškových metrů. Dole jsme za půl hodiny. Jsou tu výletní lodě a ve vodě se plácá 50 vorvaňů, je to hrůza. U obelisku je dalších pár turistů, co přišli pěšky jako my, většina má s sebou šnorchlovací vybavení, protože tahle zátoka je vyhlášená jako nejlepší místo na ostrově. My si dáme sváču a vyrážíme zpátky. Máme štěstí, že se zatáhlo slounko, jinak bysme se uvařili, ale i tak je cesta náročná a Tom málem kolabuje. K autu přiházíme splavení. Rychle jedeme do Walmartu do Mekáče sednout na půl hodiny na internet a dát si nějaký malý blaf, kupujeme pár věcí a jdeme zkusit okouknout petroglyfy v parku u letiště. Vsup se tu neplatí, ale píšou, že bránu parku zavírají ve čtyři, což je za 20 minut a to nestíháme. Takže místo toho jedeme zpět do Kony a hlásíme se v kanceláři, kde máme objednané šnorchlování s mantami. Podepisujeme prohlášení, že je vše na naše nebezpečí a náš průvodce Bob nám dává ze skladu ploutve a neopren. Do skladu za námi příjde další pár a zjišťujeme, že to jsou taky češi, kteří rok pracovali a cestovali po Zélandu a teď si na chvíli odskočili na dovolenou na Havaj. Jdeme se rychle projít podél pobřeží, kde je hezké centrum s ochůdky a hospodami a říkáme si, že se nám tu líbí a že bysme se sem mohli před odletem vrátit. Pak přejedeme do přístavu, odkud se odplouvá, převlíkneme se a počkáme na ostatní členy výpravy. Na lodi je nás šestnáct, kapitán nám nejprve poví, co máme/ nemáme/ můžeme dělat a jak bude vše probíhat a můžeme vyplout. Nejdřív se bavíme s čechama, v tom kolem nás začne skákat 20 delfínů, tak se kocháme. Já si pak jdu sednout nahoru za kapitánem a povídáme si. Říkám, že bysme mohli šnorchlovat i s těma delfínama, a on na to, že přes den určitě, teď by to ale nedoporučoval, že bysme tam mohli najít i něco nemilého- žraloky, prý se tady kolem přístavu často potloukají. Přišel za náma Tom a kapitán, když zjistil, že jsme češi, říká, že má české předky. Vybalil větu “Dáš mi hubičku?” a já říkám, že když uvidíme manty, tak mu ji dám.

Na místě je spousta lodí, my jedeme až dozadu. Tam dostaneme breefing o mantách, navlíkneme si neopreny a hurá do vody. Jsme rozdělení na dvě skupiny po osmi, každá se drží jednoho surfu s madlama a průvodce nás nasměřuje do míst, kde by manty mohly být. Po třech minutách vidíme první dvě a pak už se střídají jedna za druhou. Většinou plavou hlouběji u potapěčů nebo u vedlejší skupiny šnorchlařů, dvakrát nám plavaly těsně u našeho prkna. U potapěčů vidíme i skupiny sedmi mant. Ve vodě jsme 45 minut a na nudění není moc času, ale jak se nehýbu, od půlky je mi docela zima. Zpátky na lodi se rychle osušit a oblíct mikinu a za 10 minut už je teplo. Při vyloďování ještě dávám kapitánovi slíbenou hubičku, rozloučíme se s čechama a rychle na dlouhou cestu do kempu k sopce. Cesta nám trvá dvě hodiny a já odpadám a začínám usínat. Když ale na obzoru začne zářit rudý mrak Kilauey, probudí mě to. V kempu stavíme stan a protože jsme natěšení, berem baterky a v jedenáct v noci jdeme ke kráteru. Trail z kempu má 0.5 míle a na vyhlídce jsme úplně sami, jen s jezerem žhavé lávy pod námi, úžasná podívaná to je. Kocháme se 10 minut a jdeme konečně spat. Ve tři ráno mě probudí kapky na obličeji. I tenhle stan protíká. Budím Toma, v polospánku bereme veči, přeskládáme auto a steleme si vzadu.

Kroků: 22000

Nákup a mekáč: 30$ a 4$

Manty: 2x 120$

Kemp: neplatili jsme

Pu´uhonua o Honaunau, sochy strážců a bohů

Pu´uhonua o Honaunau, sochy strážců

Pu´uhonua o Honaunau

šnorchlování u Pu´uhonua o Honaunau

James Cook monument, tady ho klepli

to žlutý v dolní části fotky jsou rybičky, zatímco to rozpláclý nahoře jsou vorvaňové z výletní lodi

šnorchlování s mantami

kráter Kilauei o půlnoci, ten rudý oblak byl vidět na dvacet kilometrů daleko

kráter Kilauei, žhavá, tekutá, prskající láva!

Pátek 28.10.2016

Chrápu dlouho, až do půl deváté. Nasnídáme se v autě a vyrážíme ke kráteru k informačnímu centru. Paní rangerka je trochu zvláštní, ale nakonec nám dá docela dobré info o tekoucí lávě. Včera nás češi trochu vyděsili, že prý je všechno zavřené a k lávě se skoro nedá dostat, ale ve skutečnosti je otevřený celý Chain of Crates i trail k lávě z obou stran. Zajdeme si do lávového tunelu, ale protože prší, projedeme jinak celou silnici bez zastávek. U moře už je hezčeji, jdeme na konec silnice, která byla dřív přelitá lávou, ale už to bohužel odfrézovali, takže žádné dramatické fotky se nekonají. Z tohohle konce se natěšíme na lávový tok, protože v dálce se od moře zvedá veliký šedý mrak odpařované vody, a jdeme zpět k autu a hurá do Hila. Tam definitivně vracíme stan a už žádný další nekupujeme. Koupíme jen náhradní baterky do čelovky a nějaké jídlo, na parkovišti v autě si dáme na oběd kotel tapiokového pudinku a docela přijatelné croissanty (venku totiž prší.. v Hilu pořád prší) a jedeme nejprve do parku s lávovými pahýly stromů, kde je krátká procházka lesem. Pahýly vznikly tak, že rychle tekoucí láva zaplavila a obalila strom, dřevo obklopené lávou shořelo, ale láva už stihla zatuhnout a vytvořila tak sloup. Pak už jen dojedeme na konec silnice (značka „End of road 1 míle“ je skvělá), kde se musí zaparkovat a také si zde můžete půjčit kolo a k lávě dojet, obchodníků je tu spousty. Když jsme se chystali na cestu, začali se se mnou bavit dva postarší Kanaďani, kteří prý většinou cestují po Evropě, ale letos chtěli udělat změnu. Celé odpoledne se s nimi potkáváme a povídáme si. Cesta má 4 míle po nezpevněné štěrkové silnici víceméně po rovině a ujdeme ji za hodinu dvacet. Na konci jsou zátarasy, že dál už nelze. Jdeme se podívat doleva, jak láva teče do moře, ale ještě je moc světlo, takže je vidět hlavně dým. Jdeme tedy na druhou stranu, jestli tam není něco zajímavého. Docela daleko od cesty je ve ztvrdlé lávě díra a v ní žhavý oranžový kotel. Pokračujeme podél zátaras, kde už ze země často uchází sirné výpary a je tu tepleji. To nám dojde, že jsme asi přešli přes lávový most nad tekoucí lávou a zpátky jdeme o dost opatrněji. Sedneme si na kopec lávy a díváme se na žhavý kotel, já si zrovna sedla do místa, které hodně hřeje, tak mi začíná být horko. Až se setmí, za pomoci baterky se vracíme k pobřeží, kde už je dost lidí a láva začla správně zářit. Tady sedíme půl hodiny a v sedum se vydáváme na zpáteční cestu. Dvakrát nám na ní sprchlo, ale nic velkého, stíháme oschnout. I když se několikrát zastavujeme a kocháme se hvězdičkami, dáváme zpáteční cestu za 80 minut. Pak už jen znavení přejíždíme zpět do kempu na sopce, já rozdělám ložnici, Tom vaří párky k večeři a o půl jedenácté můžeme zalehnout.

Kroků: 32500

Nákup: 29$

Stan: +55$

Benzin: 29$

Kemp: 10$

Thorston Lava Tube

na konci Chain of Craters road

lávová země

chráněný a téměř vyhubený Nene

všechny tyhle stany už jsme měli :D

Lava Tree State Monument

End of Road- 1 míle

kde se rodí nová země

krása ztuhlé lávy typu pahoe hoe

brána do pekla

kde se rodí nová země, verze noční

Sobota 29.10.2016

Budím se tak nějak tradičně o půl sedmé, sbalíme ležení, pomalu se nasnídáme a vyrážíme na letiště v Hilu. Jedeme ale příliš brzo, tak se jedeme podívat na největší Japonskou zahradu východně od východu (slova NG průvodce), ale prší, tak trávíme čas v autě na internetech. U helikoptér nás předem upozorní, že ještě nemají předpověď počasí a že to moc dobře nevypadá, I tak nás ale rozřadí do pozic (máme být vzadu) a nabrýfují. Za pět minut příjde pilot s tím, že je mu to líto, ale nikam se neletí. Přebookojeme tedy let na pondělí odpoledne a jedeme do Hila na Farmers market. Koupím si ucházející spring rolls, Tom kupuje rajčata (červený!! A voňavý!!!) a banana bread. Projdeme i stánky s uměleckými výrobky, ale nic mě za srdce nechytí. Za to nás chytá obchůdek s bonbonama na váhu na hlavní ulici. Kupujeme pytlík sisinek a pytlík čokolády. Cestou pryč uvidíme v parku sochu Kamehamehy Velikého, tak si ho jdeme vyfotit do sbírky. Jíme blaf v Taco Bell a vedle v obchoďáku kupujeme zásoby, hlavně teda zubní pastu. Pak už vyrážíme na dlouhou cestu na jih, po hodině přijíždíme k Punalu´u Beach, kde by měly být želvy. A taky že jo, hned vidim jednu ve vodě. Jdeme prozkoumat zbytek pláže, jestli najdeme ještě nějakou. Na břehu se válí veliký placatý světlý kámen a když jdeme blíž, ukáže se, že je to želva. Spí, ale hlavu má v písku zabořenou jak kdyby byla mrtvá, jen občas pootevře oko. O kus dál chrápou další dvě. Dostatečně vyželvovaní pokračujeme dál na jih, na silnici k nejjižnějšímu bodu ostrova a zároveň USA, silnice take pokračuje k výchozímu bodu ke Green Sand Beach. U parkoviště nás lanaří, že nás tam odvezou za 15 dolarů na jednoho, ale na to jim kašleme a na 5 km dlouhou cestu vyrážíme po svých. Celý den do teď pršelo, tady je vymeteno a 30 stupňů. Šíleně tu fouká a vítr zvedá hromady prachu a písku. Po kiláku a půl to vzdávám a velím návrat, mám prachu plné oči. Jedeme se ještě podívat k tomu jižnímu místu, kde je můztek, ze kterého skáčou šílenci do moře. Ještě větší šílenci skáčou do díry v pobřeží, kde si příboj vymlel jeskyni, ale to už je fakt příšernost. Cestou zpět na hlavní silnici zastavíme u koníků a chvíli se u nich zdržuju. Po cestě jsme viděli nějaký Beach Park, a protože jsme celí špinaví a sprcha už by bodla, zkoušíme to tam. Je tu jen pár místních lidí, co krmí toulavé kočky a hlavně je tu i sprcha. Oblékám si smradlavé plavky, které ještě pořád neuschly od šnorchlování s mantami a jdu se umýt. Tomovi se ve studením větru nechce a myje si jen zaprášené nohy. Už se smráká, ale zkoušíme ještě za světla dojet do parku na vyhlídku na kráter Kilauea Iki, ale tady zase prší, kráter je plný mlhy a není nic vidět. Jdeme tedy k hlavnímu kráteru, projdeme si Jaggar muzeum a až se setmí, koukáme na lávu. Sopka je dnes ještě vice aktivní než před dvěma dny. Ze silnice to vypadalo, že je kemp plný, ale v pohodě parkujeme na našem oblíbeném místě, Tom tradičně ohřívá klobásy (ale strašně fučí a náš pidivařiček to nezvládá, tak jsou dnes obzvláště vlažné), já jako vždy připravuji ložnici. V osum jdeme zalehnout.

Kroků: 14000

Parkování na letišti: 5$

Trhy: 9$

Kokina: 12 $

Taco bell: 8$

Nákup: 13$

Kemp: 8.5$ (nemáme víc drobných)