Japonsko den 1.- Tokyo

Filipínci letěli neobvykle načas a měli jsme pěkná místa hned za bussiness class, akorát se nám nedali uplně sklopit sedadla. Když jsme se blížili k Japonsku, začalo to házet. Pak už jsme viděli z okýnka Tokyo Tower, udělali otočku a přistáli v Hanedě. Koupili jsme lístky na Autobus k Tokyo station (1700 Y na jednoho, pro cenu v korunách dělit pěti) a odtud jsme to měli 700 metrů pěšky na hotel. Trošku poprchalo a bylo asi 13 stupňů. Do postele jsme se dostali ve dvě ráno.

Sobota 19.3.

Vstáváme v osum a vyrážíme na metro, kde kupujeme celodenní lístek pro metro i Taio line (1000 Y). Jedeme na zastávku Tsukiji na rybí trh. Prší a v uličkách s restauracemi je plno turistů, že se skoro ani nedá procházet. Dojdeme až na samotné  tržiště, kde už je sice většina mořských potvor prodaná, ale i tak máme šanci vidět všechny druhy mušlí, škeblí, chobotnic a olihniček, krevet a rybiček, od pidirybek, přes metrové tuňáky (už rozporcované) až po velrybí maso. Uličky jsou tu velmi uzké a mezi nimi se courají turisti a spěchají prodejci. Každou chvíli nás málem přejede nakladač, necítím se tu moc příjemně. Takže pohybovat se opatrně a stále se rozhlížet je nutnost k přežití. 

velrybí maso

Prší stále víc, tak vzdáváme shánění sushi, taktéž courání po Ginze a místo toho jedeme metrem na chrám Sengaku-ji. Ten jsem chtěla vidět proto, že na místním hřbitově je pochovaných 47 róninů (kdo nezná, povídání tady a nebo se může podívat na film s Keanu Reevesem).

Hledáme po okolí nějaké jídlo a při té příležitosti procházíme školou. Trochu divně na nás koukají, ale nikdo nás nevyhazuje. Nakonec se na jídlo vracíme zase k metru, je tu nějaké japonské rychlé občerstvení. Mají tu obrázky a objednává se na automatu, kam se nejdřív strčí peníze, pak si vyberete jídlo a hned vám to vytiskne lísteček, který dáte obsluze. Tom měl rýži s hovezím, já si dala katsu s curry a Tomova mamka taky katsu, ale bez curry (katsu je řízek obalený v troche chlupatější strouhance, než jsme zvyklí z Evropy). Jídlo bylo dobré, trochu jsme se prohřáli a rozhodli se, že nemá cenu v tomhle počasí někde trajdat. Tom nutně potřeboval nové boty, tak jsme se vydali do Ginzy a vlezli do obchoďáku. V přízemí měli samé dobrůtky jako čokoládky, šunky, sýry a pečivo, my vyjeli do šestého patra a našli sportovní boty. Trochu jsme se báli, jestli budou mít i zboží normálních značek, protože obchoďák byl plný návrhářských kousků, ale měli tu oddělení s New Balance a za normální ceny. Dokonce i měli velikost na evropskou nohu, takže mise byla úspěšná a Tom se těšil, jak se přezuje do suchého.

Sjeli jsme na Tokyo station a vyměnili JR pasy a rovnou si vzali lístky na druhý den do Kyota. Výpadá to, že vlaky budou pořádně narvané, protože všechna místa s výhledem na Fuji byla vyprodána. Už jen poprchá, jdeme pěšky na hotel a na dvě hodiny zalezeme do pelechu a schneme.

Ve čtvrt na pět vyrážíme metrem do teď už slunečného města na Senso-ji, chrám v Asakuse původně postaven kolem roku 630 na místě, kde dva bratři vylovili z řeky sochu boha Kannon. I když ji zase hodili zpátky, socha se prý vždy vrátila na břeh. Nynější chrám je rekonstrukce z roku 1958. Nejprve se projde branou hromů, za kterou pokračuje dlouhá ulice plná stánků s jídlem a suvenýry. Pak uvidíte vlevo pětipatrovou pagodu a před vámi další bránu, za kterou už je nádvoří chrámu. Okolo jsou šuplíčky s věštbami, ty jsme si nebrali, stejně bysme jim nerozumněli, a uprostřed stojí kotel s vonnými tyčinkami. Kouř se rukou nahání na tělo a také se do něho vtírá, protože je léčivý. To jsem taky neudělala, ale aspoň jsem se jím prošla.

Našla jsem zastávku metra na druhé straně, tak jsme se tam uličkami vydali, ale turniket nás nechtěl pustit. Byla to jiná linka a tak musíme zase zpátky. Teď už na správném metru jedeme na zastávku Daimon. Mělo to být devět zastávek, ale už při druhé jsme skoro na místě. Sedli jsme totiž do expresu. Tak radši vystupujeme a přesedáme na pomalejší vlak. Jdeme do World trade center building na vyhlídku. Cena je jen 500Y na jednoho (mám vytisklý slevový kupon z internetu) a výhledy jsou parádní.

Chceme najít nějakou sushi restauraci, mají tu snad všechno možné, jen ne to sushi. Když už skoro strácíme naději, vidím v boční uličce na ceduli nápis sushi. Sláva! Restaurace je to maličká, slečna nás zavede do horního patra a přinese anglické menu. Davame si tři druhy maki a Tom ještě chapadlo chobotničky- tako sushi. Jídlo je dobré a spokojeni se vracíme na hotel. Unavení jdeme spát o půl desáté.

Fotky z prvních tří dnů na rajčeti

Tinipak River

Už dlouho jsme nebyli na žádném výletě a tak, když se zorganizoval výjezd k Tinipag River, rádi jsme se přidali. Naše cesta vedla neobvykle na východ od Manily, nad Lagunu do provincie Tanay. Jeli jsme delší cestou, o to ale byla hezčí, protože vedla přes hory a my tak měli krásné výhledy po krajině a v jednom místě jsme dohlédly až na mrakordapy Manily. Za městem Sampaloc jsme museli překonat posledních 11 kilometrů po nezpevněné cestě v kopcích, což bylo dost nepohodlné.

Nakonec jsme se po více než třech hodinách dostali do barangaye Daraitan, kde jsme se zaregistrovali, zaplatili poplatek 20 peso za osobu a byli nuceni vzít guida za 500 peso. Většina filipínců odtud ještě jede kilometr tricyclem, my to vzali pešky. Tam, kde končí cesta pro tricycly, začíná přírodní krása. Cesta vede po rovince podél  čisté modrozelené řeky v hlubokém údolí a kroutí se mezi obrovskými vápencovými balvany, které byly vytvarovány do zvláštních tvarů tekoucí vodou. Ve třech čtvrtinách cesty je kempiště, kde vybírají dalších 25 peso, ale na multi-poplatky už jsme na filipínách zvyklí a tak s úšklebkem platíme a pokračujeme dál. Tady už jsou davy lidí a postup na posledním úseku cesty se dost zpomaluje kvůli turistům v protisměru. Vyhýbání se na úzké pěšině a na bambusových ne úplně bezpečných žebřících není snadné. 

 

Trochu znudení čekáním a hodně uvaření od slunka dorážíme k cíli. Rozšířená část řeky mezi zkroucenými bílými skalami a před námi mostek na druhý svah, dlouhé schody k jeskyni a na nich  zástup turistů čekající, až se v jeskyni uvolní místečko. Rychle se rozhodujeme, že do jeskyně nepůjdeme a o to víc se budeme koupat. Odhazujeme trička a kraťasy, mažeme další vrstvu opalovacího krému a skáčeme do překvapivě teplé vody. 

Už po pár tempech zjišťujeme, že proud je silný a přeplavat ho vyžaduje dost námahy. Protože v rozšíření řeky, kde je mělko, je dost lidí a také tu skáčou ze skály do vody, trháme se z davu a snažíme se porazit proud a dostat se kus dál. Nekteří uspějí pouze usilovným kraulem, někteří (třeba já) se musí převalovat po kraji po kamenech, ale všichni se zdárně dostaneme k melčině s peřejkami. Chlapi se pak několikrát nechávají unášet proudem a zase plavou zpátky. Mně to stačilo jenom jednou.

Dostatečně vyblblí schneme na slunci a dáváme si svačinu. Pak nahazujeme batohy, přebrodíme řeku na druhý břeh a zpátky se vydáváme po nepoužívané stezce, kde se musíme drápat do svahu po kamenech. Je to trochu adrenalin a Tomovi to nedělá dobře na bolavý kotník. Když konečně slezeme ze svahu, pokračujeme po balvanovité pláži až k široké části řeky, kde zastavujeme a dáváme druhé kolo koupání. Kluci se brodí naproti ke stánku s občerstvením a doufají v pivo. To tu ovšem nevedou a tak se po chvíli vracejí s čtyřma kokosákama. Ty se vylepší řádnou dávkou Tanduaye a “bazénová” párty je dokonalá.

Zašlo slunce a zima nás vyhaní z vody, tak opět bereme batůžky a zase brodíme řeku. Pak už jen zpátky do vesnice a cestou se neudusit od prachu zvířeného tricycly, které zuřivě odvážely turisty od řeky. Sedli jsme si v jedné z chatrčí na jídlo, já si teda před tím ještě koupila dvě nasládlé žemle za 10 peso. Na jídlo jsme si dali pancit za 35 peso. Trvalo jim to strašně dlouho, než jídlo přinesli, porce byla dostačující, ale nechutnalo to nijak dobře a mé trávící ustrojí z toho nebylo zrovna nadšené. Našli jsme řidiče s autem a mohli se vydat na cestu domů.