V neděli ráno jsme se trochu se cachtali v
moři, ale už tam byl nějaký kousavý plankton či co, tak jsme tomu moc nedali.
Taky jsme se prošli do ulic u pláže a koupila jsem pohledy babičkám a pro sebe
mangosteenovou zmrzlinu, to byla dobrůtka! Kdo neznáte ovoce mangosteen, je to
tmavěfialová tvrdá koule, ve které se schovává něco jako bílá mandarinka.
 |
| náš hlavní cíl, Ratchaprapha Dam |
Protože tři dny u moře by byly nuda, našla
jsem na těch internetech, že 150 kilometrů severně od Phuketu je Narodní park
Khao Sak a přehrada Ratchaprara obklopená vápencovými skalami. To byl cíl pro dnešní den.
Stavili jsme se pro nějaké zasoby v Tescu, protože nevím, kde dnes budeme spát
a jestli je tam nějaký obchod, a taky jsme si v místním foodcourtu dali oběd-
já jako vždy Pad Thai za 50 Bhatu a Tom green Curry za 60.
Silnice vedla kolem vesnice, ze které se
vyjíždí na projížďky zátokou národního parku Ao Phang-nga, kde se nachází
slavný Scaramangův ostrůvek z Bondovky Muž se zlatou zbraní. Organizovaných
výletů v Thajsku jsme si užili dost při výletu na slony na začátku února a tak
jsme to chtěli zkusit po vlastní ose. Při příjezdu k řece, ze které se vyplouvá,
nás čekaly fronty autobusů, psycho parkoviště s betonovými ozrutami
napodobující Bondův ostrov a také brána s nápisem “WELCOME TO JAMES BONE
ISLAND”. Doteď mé blogerské srdce usedavě pláče, že jsem to nevyfotila (Google
také mlčí). Zaparkovali jsme úplně na konci parkoviště a hned se nám drala do auta
paní, že jestli chceme loď. My že jo, jestli je tu nějaké místo, kde můžem
koupit lístky. Ona že ne, ale že za 2500 Bhatu nám dá soukromou loď. Poďekovali
jsme a vydali se najít něco oficiálnějšího.Ono to tu sice vypadá jako vchod do
Disneylandu, akorát ten Disneyland před pěti lety zavřely. Všechny budovy
zabarikádované, okolo parkoviště tři samostatné přístavky, u nich hlouček lidí
a u nikoho se lístek na loď koupit nedá. Prostě to tu mají domluvené jen s cestovkami,
samotný sem asi nikdo nejezdí, takže na co tu mít turistickou kancelář. Dva a půl
tisíce se nám za tu srandu dávat nechtělo, tak jsme zklamaně zase odleji a
Jamese Bouna jsme neviděli.
O kus dál po cestě je jakýsi posvátný opičí
chrám v jeskyni. Bylo tu jen pár turistů, spoustu prodavačů zmrzliny, ovocných shakeů
a banánů pro opice a také samotných opic. Dvě se rvali o kokosový ořech, zbytek
seděl způsobně u jeskyně a nechal se nacpávat žrádlem od turistů.
Po další hodině jsme v pohodě dojeli k
vesničce u Ratchaprapha přehrady a bylo na čase poohlédnout se po nějakém ubytování. U
silnice byly dva resorty, já ale na bookingu viděla, že má být levné ubytování
ještě kus blíž k přehradě. No jo, ale ta silnice, u které byly zaznačené, byla zavřená
závorou a hlídači a ti nás tam nepustili. O pár metrů dál za mostem byly nějaké
reklamy a jedna měla dokonce v latince napsáno Riverview Resort, 300 m a šipku.
Tak jsme projeli po betonových panelech kaučukový les, sjeli prudký kopeček a
zastavili mezi desítkou nových, moc hezkých bungalovů. Se slečnou na
recepci/restauraci/prostě střechou a pod ní pár stolů, jsem se byla schopná
domluvit, že mají za 1200 Bhatu volný bungalovek. Bydlení bylo pěkné, čisté, útulné, a s
verandou, před kterou rostlo spousta banánů. Hned jsme vyrazili na vyhlídku na
přehradu, abysme stihli západ slunka. Mají tu udělaný velký park a bylo tu
několik skupinek thajských turistů.
Pokochali jsme se opravdu krásným výhledem
a odjeli zpět do našeho romantického hnízda sníst pár croissanů a jít brzo spát.
 |
| Kaučuk |
 |
| Ratchaprapha Dam |
 |
| Už se v těch selfíčkách trochu zlepšujeme |
Ráno jsem původně chtěla brzo vstávat,
protože se na netu psalo, že přehrada/jezero je nejkrásnější za úsvitu, kdy se
po něm převalují mlhy. Ale v noci pršelo a kolem našeho bydlení bylo mlhy až
přespříliš a to bysme z přehrady přece neviděli vůbec nic. Vykodrcali jsme se o
půl sedmé a přesunuli se k přístavu. Tady byl ještě pěkný klid, pokud nespíte
přímo na jezeře v plovoucích bungalovech (btw to musí být moc hezké), cestovky
vás sem takhle brzo nedovezou. První chlapík, kterého jsme potkali, nám nabídl za
1400 Bhatu dvouhodinovou projížďku po jezeře a protože tu opět nebyla žádná
oficiální kancelář, vzali jsme to. Museli jsme ještě zaplatit dalších 300
Bhatu/os za vstup do národního parku, vyfasovali jsme vestičky, počkali, až nám
kapitán přistaví loďku a mohli jsme vyrazit. Poslední mlha se povalovala u
hráze přehrady a všechny mraky utekly pryč, takže nám i vycházelo sluníčko. Plavba
byla krásná, trochu se podobá plavbě po Halong Bay, i když tady není moc
samostatných ostrůvků, skály tvoří břehy přehrady. Cílem naší cesty byl Guilin
viewpoint, který je tvořen blíže nespecifikovatelným počtem skal čouhajících z
vody. Ono totiž z jednoho úhlu je jich pět, ale pak už jsem našla vždy jen tři.
Ke skalkám jsme jeli skoro hodinu a to nejsou ještě ani v půlce přehrady. Když
jsme se dostatečně pokochali, jeli jsme zas zpátky a to už jsme potkávali víc
lodí s turisty. A já si všimla, že nám teče do lodi. Naštěstí jen tak decentně prosakoval
tmel mezi prkny a naši plavbu to nijak neohrozilo.
 |
| mlha se valí přes přehradu |
 |
| takhle je jich pět |
Vrátili jsme se do bungalovu, nasnídali se,
chvíli si ještě schrupli a v poledne se vydali zpět. Na mapě jsem našla
naznačenou vyhlídku v Klong Phanom parku. Hned za odbočkou bylo parkoviště,
záchody a turistické informace. Kdyby sme tam nelezli, máme to zdarma, ale jsme
trochu hloupí, z boudy na nás vyskákaly tři ženské a zatáhly mě dovnitř. Řekla
jsem, že chcem jenom na vyhlídku, protože mě pořád posílaly na nějaký trail.
Zaplatila jsem jim 140 Bhatů za oba, přičemž jedna z žen ode mě peníze převzala,
druhá vyplnila vstupenky a třetí mi ty vstupenky předala. Tomu říkám týmová práce!
Solidně jsme se potili už jen po 70 metrech
po silnici do kopce, pak jsme přešli přes kepmiště a u něj byl na skále kovový žebřík. Vyskákali jsme po
něm, pokračovali po úzké pěšině a pak už jen pár kroků na skálu a jsme na vyhlídce.
Jako dobrý, ale to vstupný bych si odpustila. Kvůli nedostatku vody při sobě a
převaření organismu jsme ten doporučovaný trail zavrhli a přesunuli se o kousek
dál, kde byla v mapě psaná Fish Cave. Čekala jsem zase nějaký opruz se
vstupným, ale tentokrát ne. Měli tu opičku přivázanou na řetězu, která se
cachtala v barelu vody, dvě paní u vchodu a v hloubi jeskyně mnicha, který si
dával šlofíka na oltáři. Z druhé strany se vyšlo přímo u řeky, která byla
opravdu plná ryb.
Pokračovali jsme do Khao Sok parku, kde je
spousta ubytování a tak jsme doufali v nějakou restauraci a oběd. Dojeli jsme
až k Arts Riverview Lodge, u kterého teče rěka a mělo by tu být Monkey Hole,
asi nějaké koupání. Nic moc to nebylo, tak jsme tu aspoň zkusili to jidlo. Oba
jsme si dali curry, Tom zelené, ja nějaké červené a taky jsem mela ananasový
shake. Jídlo bylo dobré a byl tu krásný klid. Během oběda připluly po řece dva
kluci a přímo proti nám vylezli na skálu, protože tu byla houpačka do vody.
Chvílu tam blbli a pak zase pokračovali po proudu dál.
Další zastávku jsme si dali už na pobřeží
na pláži Bangsak Beach. Ta je dlouhá dobrých 8 km a na jih pokračuje dalších 20
km souvislý pás jiných pláží. Od nevidim do nevidim jsme napočítali maximálně
dvacet lidí. A jednu chcíplou rybu. Převlíkli jsme se do plavek a nadšeně se vrhli
do vln. Byla by to o fous větší paráda, kdyby voda neměla 30 stupňů, ale i tak
jsme se patnáct minut máčeli a pak vylezli na břeh, kde měli mezi stromy
posezení přilehlé restaurace. Hlad jsme ještě neměli, ale dali jsme si pití.
Cestou na jih jsme jestě několikrát
zastavili podívat se na pláže a sehnat nějaké suvenýry a pak už jsme uháněli
nejvyšší rychlostí na Phuket, abysme stihli západ slunce na pláži. Naposledy
jsme zajeli do oblíbeného Tesca a jako správní duchodci se porvali s místními o
poslední croissany. A pak už jen vrátit Jardu, čekat na letišti na zpožděné
letadlo a zpátky do Manily.
 |
| letadlo a ležatej měsíc |
