Jižní Afrika v deseti a půl minutách

Vy, co nemáte čas nebo chuť pročítat články a prodírat se fotkama, můžete se podívat na video z našeho Afrického roadtripu. Má spád, akci a střih Hollywoodského trháku a doufám, že se bude líbit.

JAR- národní park Kruger

Blíží se konec naší svatební cesty a zároveň i její vrchol. Jestli jsme si mysleli, že jsme si z Etoshy přivezli neopakovatelné zážitky, Kruger je měl ještě trumfnout. V Cape Townu jsem si koupila hříšně drahou a hříšně krásnou knihu Kruger Self Drive a během nekonečných přejezdů ji stihla desetkrát pročíst tam i zpět, takže se teď skromně považuji za teoretického znalce všech silnic v národním parku. My ale všechny silnice projet nemohli, protože jsme v parku spali jen čtyři noci. A proto jsem tak intenzivně studovala, abych vybrala ty cesty, kde jsou srážky se lvy a levharty zaručené.

Kruger je nejstarší národní park v Africe, byl založený roku 1902 a má rozlohu necelých 20 000 km², což se nemusí zdát moc, ale díky tvaru parku má na délku 400 km. Porost je tu bohatší než v Etoshe a řeky slibují vodní ptactvo a hrochy. Pro luxusnější cestovatele jsou ke Krugeru ze západu přilepené soukromé parky s přepychovými rezorty.

Park jsme projížděli celý od jihu k severu, což jde docela dobře, protože kromě nejjižnějšího území má park tvar dlouhé nudle s jednou hlavní asfaltovou cestou. Krom jiných, zřejmých výhod má asfaltka tu vlastnost, že nepráší. Prachu jsme si za celé africké putování užili tolik, že ho budem z kufrů vyklepávat ještě na Nový rok. I tak jsme ale pár vedlejších cest zařadili, protože projížděli oblastmi s častým výskytem velké pětky.

Ze své chytré knihy a pak následně i přímo na místě jsme zjistili pár základních faktů:

- nosorožci žijí jen na jihu po kemp Satara

- úplný sever parku je na zvířata chudý, ale neznamená to, že nemůžete mít štěstí na zvláštní setkání

- gepardy můžete vidět podél hlavní silnice H6,H7 východně i západně od Satary

- nejvyšší koncentrace lvů je mezi Skukuzou a Lower Sabie a také v oblasti Satary a měli byste velkou smůlu, kdybyste tam žádného neviděli

- levharti jsou potvory tečkovaný a i když jich je v parku víc než lvů, vidět nějakého je velké štěstí. Přes den spí na stromech, ale kdo ví, kolik lvů jsem přehlídla jen tím, že jsem celé dny pohledem luxovala prázdné stromy

Pro vjezd jsme zvolili vzdálenější bránu Crocodile River Bridge, protože v řece žije spoustu hrochů a hrochy my máme rádi. Už u mostu před bránou jich bylo spoustu a vystrkovali na nás své nosní dírky. Po hodince cesty po vedlejší silnici S25 vidím nosorožce a o dvěstě metrů dál další dva hned vedle silnice. Chystají se zrovna na siestu ve stínu a hned si lehají. U napajedla se skrýší Gardenia hide vidíme mezi stromy rodinu slonů a tak hbitě opouštíme auto a jdeme se kochat pořádnou sloní koupačkou. Nejzábavnější je malé slůně, které se v bahně rochní i proto, že mu asi nejde vstát. Na lavičce vedle nás sedí pán a paní s obrovskými teleobjektivy, kteří jsou zkušení safari pozorovatelé a říkají nám, že o kus dál ležel na stromě levhart. Dovedou nás na místo, ale levhart už slezl pod strom. Na S23 vidíme v korytě vyschlé řeky Biyamiti nosorožčici s mládětem. Máme dobrý čas a tak se hlásíme na večerní organizovanou projížďku od kempu Skukuza. Jede se v náklaďáku, který je správně vysoký, takže je z něj dobře vidět. Po chvíli cesty můžeme pozorovat, jak se lvice se lvem plíží nejprve za stádem impal a pak jak rozeženou skupinu buffalů. Do noční projížďky jsme vkládali všechny naděje na spatření levharta, neměli jsme ale štěstí a musel nám stačit párek hyen a jezevec. Mimochem hyeny jsou známé jako pojídači mršin, v Krugeru ale vypozorovali, že víc než polovinu svého jídla si uloví samy.

Dostali jsme tip, že v okolí kempu Lower Sabie jsou každé ráno a večer vidět podél řeky lvi. Prodlužeme si tedy cestu a ráno projíždíme celou H4-1. Pomalu se blížíme k Lower Sabie, když Tom najednou zastavuje a ukazuje na lvici, která se vynořila z keřů u řeky. Za ní vychází dvě lvíčata a my máme strašnou radost z Tomova nálezu. Ale za lvíčaty přichází další lvice a další lvíčátka, až je na písku pod námi dobrých dvacet lvů! Kolem nás zastavují auta a se sebelibým úsměvem můžeme zkonstatovat, že jsme způsobili pořádnou dopravní zácpu a zároveň máme nejlepší výhled. Celá skupina se postupně přesune na kameny a po patnácti minutách přecházení a vyhřívání se vydají přebrodit řeku. Některým lvíčatům se do vody nechce a skáčou dobré placáky. Jako poslední zůstane na našem břehu bojácné lvíče, které zoufale mňouká a neví, jak se přes řeku dostat. Napjatě čekám, jak drama dopadne, protože kromě jedné lvice už všichni ostatní odešli rákosím pryč. Má to ale šťastný konec, lvíčátko si cestu na druhý břeh najde a my můžeme spokojeně popojet k přehradě Sunset Dam a při chrochtání hrochů si dát snídani.

Za Lower Sabie jedeme na sever po H10 a za křovím vidíme spát tři nosorožce. Z hlavní silnice sjedeme na S129 a S128, ale ze slibovaných napajedel nezůstalo žádné. Zato potkáváme jedno, které v mapě zaznačené není a koupe se tu velký sloní samec a opodál postává pár žiraf a zeber. Když slon odchází, odjíždíme s ním a pozorujeme, jak ze spánku vyrušil dva staré lvy. Všichni se rozmrzele poměřují, ale slon je radši obejde a lvi se vrací do stínu pod keř.

V půlce H1-3 je odbočka k baobabům a jen kousek pod Satarou odbočujeme na S126, která má zvěří a šelmami oplývat. My nepotkáváme skoro nic. Kousek od H7 u napajedla Girivana sledujeme zápasy impal a na hlavní silnici u Tsemani Dam velké rodiny koupajících se slonů. Okolí Satary je nejlepší místo na světě pro pozorování šelem a tak poslední hodinu a půl před zavřením bran kempu jedeme na H6. A máme velké štěstí, u silnice stojí auta a jednoho nám radí, kde leží dvojce gepardů. Vydržíme u nich pěkně dlouho, protože opodál prochází stádečko pakoňů a gepardi se plíží a připravují k lovu. Nám bohužel ale vypršel čas a musíme uhánět zpět do kempu, takže jestli k akci nakonec došlo, nevíme.

Ráno se na místo jedeme podívat, ale nejsou tu ani gepardi, ani žádná mršina. Zato na protější straně stojí auta a v trávě leží dvě lvice a o třista metrů dál tři lvi. Jsou ale docela daleko a čouhá z nich jen sem tam ucho. Zpátky se vracíme po S100, další vyhlášené šelmí silnici, ale potkáváme jen slony, zebry a rodinu paviánů. Na hlavní H1-4 deset minut cesty od Satary leží blízko silnice v křoví dva lvi. Dlouho čekáme, jestli se nezvednou, ale válejí se odhodlaně a tak po půl hodině pokračujeme na sever. Po obědě na piknikovém místě potkáváme odbočku na novou silnici, která není v mapách. U krajnice stojí auto a jeho posádka nám sděluje, že je tam dost zvířat a když budeme dobře hledat, najdeme v křoví lvy. Několik kilometrů tak pozorně hledím do žlutého šouší v dáli, až uvidím pod keřem něco jako uši a zavelím zastavit. Chci říct Tomovi, ať zacouvá, ale to si všimnu, že hned vedle mě leží lvice a probodává mě pohledem. To byla jediná chvíle v parku, kdy jsem nevěděla, jestli stáhnout okýnko. Nakonec jsem si dovolila deseticentimetrovou mezeru na objektiv a ve zkroucené pozici se zadkem na palubní desce jsem se zatajeným dechem fotila. Lvice těžce dýchala od vedra, pak asi něco zahlídla, zvedla se a utíkala dozadu do míst, kde jsem před pár minutami viděla čouhat uši. Byly tu už tři další auta a silnička byla uzoučká, než se nám podařilo zacouvat, vyběhla z křoví pětice lvíčat s maminama a táta lev zvedl ze stínu hlavu. Počkali jsme si, až se celá rodinka vrátila zpátky do úkrytu a pak spokojeně pozorování ukončili. Před kempem Letaba přechází velká rodina opic a v restauraci se chladíme milkshakem a dobíjím foťák. Před západem slunce ještě zajedeme do skrýše nad řekou, kde se koupou hroši a na hlavní cestě u kempu se tvoří zácpy kvůli orlovi. Dobrou hodinu pak strávíme ve sloním muzeu, které je poutavě a zajímavě udělané, dozvěděli jsme se například, že slonům se za celý život vymění 6 sad zubů a až se jim obrousí ta poslední, umírají na vyhladovění.

Čtvrtý den nás čekal nejdelší přejezd a tak jsme neplánovali moc odboček a drželi se přímého směru do Punda Maria. I tak mě ranní cesta bavila, viděli jsme rodinu prasátek warthogů, nové antilopy tsessebe a stohlavá stáda buffalů. V pěkném kempu Mopani jsme si prošli krátký trail podél jezera. Před kempem Sigwedre stojí několik aut a všichni si fotí slona s obrovskými kly, říká se jim Big Tusk a při včerejší návštěvě muzea jsme viděli lebky těch už mrtvých nejslavnějších a také fotografie a popisy současných živých rekordmanů. Čeká nás ještě jedna novinková antilopa- nyala, která mě ze začátku mate tím, že samice má jinou barvu než samec. Vedlejší cesta S56 je zábavná, je tu stín a tak se nám kolem auta neustále pletou antilopy, žirafy a sloni a ke konci cesty uvidím ve vyschlé řece pospávat tři lvice, jedna z nich je velmi stará a hubená a má ukouslou štětičku na ocase. Do Punda Maria přijíždíme před čtvrtou a mezi bandou drzých opic vaříme těstoviny. Jeden pán si nechal v autě stažené okýnko a šikovný opičák už mu ho rabuje. Než byl vyhnán, stihl si ukradnout pytlík brambůrek, vyskákal na střechu a s kamarády už ochutnává. Před zavíračkou stíháme pár kilometrů po okruhu kolem kempu se slony, žirafami, kudu, pidiantilopkou a těsně před bránou kempu pár prasátek. Punda Maria má pěkné napajedlo s vyvýšenou pozorovatelnou a jen co se setmí, přichází k němu skupina slonů a občerstvuje se.

I když jsem poslední dva dny prohledávala všechny větve stromů, neviděli jsme jediného levharta. Vidět gepardy je sice mnohem větší vzácnost, ale mrzí nás, že domů odjedeme bez kompletní velké pětky. Uklidňujeme se navzájem, že levharti jsou něco jako jednorožci, že ty potvory stejně neexistují a rangeři si je vymysleli jako chyták na turisty. (Zoologická vsuvka- prakticky všude se této kočce říká leopard a i v češtině je možné používat tento termín. I když se tu většinou držím anglické terminologie, leopard se vyslovuje leprd a člověk má pak potřebu zkracovat i geprda. Tak se radši držím správnějšího levharta.)

Pátý den opouštíme Kruger a musíme přejet do Pretorie. Vymýšlím, jestli stihneme objet i úplný sever parku, se zvířaty už to tu ale není tak slavné jako na jihu a tak se rozhodneme objet jen dvacetikilometrový okruh kolem kempu a Kruger opustit. U prvního napajedla stojí dvě auta, my ale nic nevidíme. Stejně mi to nedá a zeptám se pána s dělem místo objektivu, jestli něco vidí. Jak velká je naše radost, když nám řekne, že za termitištěm sedí levhart! A opravdu, plíží se pomalu k vodě, sedne si na bobek a deset minut pije. Jsme nejšťastnější.

A tak se s námi národní park Kruger rozloučil tou nejkrásnější tečkou a také trochu ve stylu drsného afrického humoru. A tento článek se nemusí jmenovat Čekání na levharta Godota.

Ještě větší spousta fotek na rajčeti.

Lesotho- království v nebesích

No opravdu, mají to napsané na transparentech na hranicích. Kdo z vás slyšel o Lesothu? (Pozor, anglicky se to čte Lizůtů, jinak vám nikdo nebude rozumět.) Zvláštní stát uprostřed JAR má nejnižší nadmořskou výšku 1400 m.n.m. a nejvyšší hora má necelých 3500 metrů, rozloha je 30 tisíc kilometrů čtverečních a žijí tu necelé 2 miliony obyvatel. Je to jeden z nejchudších států na světě. 

Původně jsme v Lesothu měli spát čtyři noci a jeden den jsme měli vyhrazený pro výšlap na nejvyšší horu země a zároveň "nejvýšší horu Afriky jižně od Kilimanžára". Ale v průvodci Lonely Planet jsem se dočetla, že v hlavním městě Maseru je vysoká kriminalita a v horských vesnicích zase děti rádi hážou kameny po autech. A zprávy ze všech možných zdrojů, že místní policisté turistům obzvláště zavařují, můj strach dovršil a já tam strašně nechtěla jet. Už při opouštění Namibie jsem naťukávala téma, že co kdybysme Lesotho jen rychle projeli a o to víc času mohli strávit v Krugeru. Moje fňukání ale nebylo vyslyšeno a jedním dlouhým sedmsetpadesátikilometrovým přejezdem jsme se o půl šesté odpoledne blížili k hlavnímu přejezdu do země u Maseru. Při představě, že v sedum bych mohla lehnout do postele, jsem se trochu uklidnila. Jenže nám nedošel drobný fakt- je pátek večer a polovina obyvatel Maseru pracuje přes týden v JAR a chtějí se na víkend vrátit domů. 

Fronta aut na hranicích byla dlouhá patnáctset metrů a co chvíli nás předjížděla dodávka hromadné dopravy plná dalších Lesothanů. To mě zoufalství přepadlo už úplně a různě jsem kvílela, zdychala a pobrekávala. Docela se divím, že mě Tom něčím nepraštil. Po hodině ve frontě, kdy se setmělo a my se skoro nepohli, jsem už akutně potřebovala čůrat. Rezignovaně jsem odešla z auta vstříc domkům vedle silnice a čekala, který z místních vrahů mě dostane. Milí lidé mě navedli k budově veřených záchodků bez osvětlení a já ani neměla telefon, abych si posvítila na mísu. Zbývalo mi jen doufat, že si nepočůrám boty. Po úspěšné akci jsem vzdychala o trochu míň, i tak nám trvalo další hodinu dostat se do prostoru celnice. Rázem jsme ožili, vzali pasy a násedovali davy Lesothanů k pasové kontrole. Tam nás čekala ledová sprcha v podobě tříset lidí ve frontě na razítko. Hodina a půl mrznutí a dostáváme se k jedinému otevřenému okýnku s celníkem. Odevzdaně zamíříme k autu a připravujeme se, že to samé nás čeká i na druhé straně hranic. Zde ale kupodivu fronta není a i když Lesothští celníci pět mnut prohlížejí Tomův pas, dostáváme razítko a můžeme jet hledat hotel. Zajímavé na tom je, že orazítkované pasy nám ani na Jihoafrické, ani na Lesothské straně nikdo nekontroloval, takže kdybysme celnice jen prošli, dostamene se do Lesotha nepozorováni a za pár minut.

Ráno jsem pořád naštvaná, protože za tu strašnou frontu může, jak jinak, můj manžel. 

Přejíždíme do centra země, které tvoří horské náhorní plošiny a nečekaně jedeme celou cestu po asfaltu. Míjíme desetkrát víc jezdců na oslech než aut a dostáváme se nad dva a půl tisíce metrů nad mořem. Jediný offroad nás čeká při sjezdu do ubytování a o tom si zas nejsem jistá, jestli ho druhý den ráno vyjedem. Ubytování se snažil Tom zarezervovat, ale protože po něm chtěli doslova všechna čísla na platební kartě, rázně jsem mu řekla, ať na to zapomene. Zkušíme to tedy na místě a trochu se divím, že majitelka ubytování je běloška. Místo na kempování mají volné, tak ho bereme, parkujeme auto na plácku u řeky a vaříme si hot dogy. Jsme ve vesnici Semonkong a kousek odtud je největší turistické lákadlo země, dvěstě metrů vysoký vodopád Maletsunyane. Protože je to z kempu jen pár kilometrů a ztratit se tu moc nedá, velím, že se půjdeme projít. Po ranní zimě vylezlo horské slunce a chůze dokopce nás slušně zahřívá, máme tak za chvíli plné ruce bund a mikin. Míjíme pasoucí se krávy a koně a spoustu místních vesničanů s osly, kteří putují oběma směry s barely na vodu a pytly mouky. Všechno okolo je žluté a seschlé a společně s modrou oblohou, hliněnými domečky a růžově rozkvetlými třešněmi to vytváří surrealistický obraz. Cestu k vodopádu se rozhodneme zkrátit mimo stezku přeš hřeben kopce. Tím se také zbavujeme tří děvčat na oslech, které po nás něco hulákají. Na vyhlídce u vodopádu je několik turistů a zatímco se kocháme a sluníme, příjdou za náma dva místní z Maseru a chtějí se vyfotit a konverzovat. Na fotkách na googlu je vodopád mohutnější a tráva okolo zelená, ale i v zimě je to krásný kousek, kaňon kterým řeka pak pokračuje jakbysmet. Při návratu do kempu vidíme prudkou stezku, která vede na dno k vodopádu a stoupají po ní dvě stařenky s roštím na zádech. Zbytek dne se válíme a i když plánujeme, že na večeři půjdeme do restaurace, nakonec se nám nechce vylízat ze zafuněného auta a řešíme to chlebem.

Tahle noc byla nejkrutější z celé dovolené, pár hodin před úsvitem rozehrívám klepajícího se Toma a vstáváme do drsných minus dvou stupňů. Po nastartování auta nám vyfuněná voda zamrzá zevnitř na oknech a není nic vidět, možná proto jsme ten kopec plný šutrů vyjeli. O třicet kilometrů dál zastavujeme na oblíbené vyhlídce, svlékáme pět vrstev oblečení a snídáme.

230 km do Thaba-Tseka utíká příjemně a ani nám nedošel benzin. Benzinek ve vnitrozemí totiž moc není. Tady tankujeme u cisterny plnou nádrž a čeká nás sto kilometrů po štěrku. Ze začátku je cesta hodně díratá a hrbolatá, po deseti kilometrech se ale zlepší a krom dvou krátkých závalů pokračujeme svižně skrz hory a náhorní plošiny. Auta už tu nejezdí žádná, potkáváme jen stáda dobytka a skupinky malých dětí, kteří na silnici zatloukají díry. Máme hloupý nápad dát klukům bonbony, ale málem Tomovi utrhají ruce. Na posledních dvaceti kilometrech se cesta začíná zase zhoršovat a já nadhodím, že co kdyby bylo před námi místo, které neprojedem. Tom jen pokrčí rameny a zabručí že bysme se teda museli vrátit. 

Je už po poledni a máme hlad, zastavujeme v opuštěných horách daleko od vesnic a vybalujeme vařič. Jen co začnu tahat konzervy z kufru, z protějšího svahu se k nám s křikem rozběhnou tři pastevci a tak rychle pokračujeme dál. Závaly od sesuvů půdy jsou stále častější a my už kličkujeme mezi balvany dvacítkou. Za poslední vesnicí ale přichází stoupání, které je zavalené celé a Tom začíná lehce mručet. Chcípnutí auta maskujeme za čurpauzu a po kontrole terénu jde Tom opět odvážně za volant. Poházené balvany střídají krátery a koryta vymletá přívalovými dešti. Trosík hrabe, kvílí a chcípá. Tom každých deset metrů vystupuje a pěšky hledá směr pro další úsek. Já už vidím, že tu rozbijeme auto a zhyneme tu zapomenutí světem. Za průzkum trasy schovávám svůj opravdový důvod odchodu a to je zoufalý pláč. Prosím Trosíka, aby si neulomil kolečko a zvládl to. Dva kilometry skáčeme skoro hodinu, ale jsme na kopci! Tady potkáváme dva velké teréňáky a jednu dodávku, kteří se do tankodromu opatrně spouští z druhé strany. Sjezd do údolí už je dobrý, prudce zfrčíme k mostu přes řeku a vyškrábeme se nahoru, kde už nás čeká asfalt. Naše auto s hanlivým jménem Trosík si právě vysloužilo přejměnování na Krosíka.

Už i Tom uznává, že Lesothského dobrodružství a bolesti hlavy z nadmořské výšky bylo dost, na ubytování tak domlouvám, že místo rezervovaných dvou nocí vezmeme jen jednu. Nasypeme do sebe dvě konzervy fazolí a Tom pak ještě sám jede padesát kilometrů na Sani Pass, který tvoří hranice s JAR. Jede tak kolem nejvyšší hory Lesotha. Silnice vede jen o 300 metrů níž, než je vrchol, a místních panoramat jsme si užili dosyta, tak nás zrušený výstup ani moc nemrzí.

Nejbližší hraniční přejezd je za městem Butha-Buthe a nás čeká příjemná jízda po silnici A2 přes nejvyšší body naší cesty (dostáváme se nad 3200 m.n.m) Kupodivu na jedné náhorní plošině v této výšce potkáváme diamantový důl. A o pár kilometrů dál sjezdovku, částečně ještě pokrytou sněhem. Čekalo nás ale ještě jedno Lesothské dobrodružství, při sjezdu do nížin nás v jedné úzké zatáčce překvapil rozbitý kamion. Blokoval přesně celý oblouk kromě jednoho metru šířky při vnějším okraji zatáčky, za asfaltem pak byl metrový rigol vyskládaný kameny. Ale my se toho nebojíme a za povzbuzování a navigace ostatních řidíčů Krosík zvládl i tuhle překážku.

Mysleli jsme si, že už nás Lesotho nemůže ničím překvapit, ale celnice, do které přijedete autem a přímo z okýnka podáte pas celníkovi a aniž byste museli vystoupit a běhat půl kilometru po kontrolách, pokračujete v jízdě, to jsme opravdu nečekali. Jihoafrická strana nás ale vrátila do reality, fronta 30 lidí zabrala celníkům třičtvrtě hodiny.

Jak jsem na začátku psala, že policajti tu jsou protivní, tak my nepotkali ani jednoho. Nevím, jestli to má nějaké spojení z tím, že den po našem odjezdu zastřelili nejvyššího vojenského velitele.

Naposledy jsme tedy přejeli do JAR a přespali v Pretorii. V minulém článku o JAR jsem zapomněla na jednu veselou příhodu, která se ale docela dobře hodí do dnešního povídání. Poté, co Krosík zvládl tisíce kilometrů po offroadech Namibie a bez úhony přeskákal sesuvy půdy v Lesothu, ráno v Pretorii jsme zjistili, že máme prázdné kolo. V levém zadním kolečku měl Krosík zapíchlý veliký hřebík. Na pumpě nám poradili, že třista metrů zpátky je pneuservis a my tak měli za třicet minut a za 120 randů kolo opravené. Tomu říkám cestovatelské štěstí.

Krosík u doktora